„Věda je nejdůležitější společenský systém, se kterým lidstvo přišlo. Vědci mají však na různé věci různé názory. Neexistuje jedna instituce, která rozsoudila, kdo má pravdu,“ řekl po oznámení letošních výsledků Paul M. Romer po telemostu. Dodal, že lidstvo je schopno a musí být připraveno snížit emise oxidu uhličitého, které vyprodukovalo po boku enormního ekonomického růstu v posledních desetiletích.
Romer na základě svého výzkumu dospěl k závěru, že snižování uhlíkových emisí není ani zdaleka tak nákladné, jak se nejprve zdálo. Redukce oxidu uhličitého je podle něj proveditelná a jde ruku v ruce s udržitelným ekonomickým růstem i zlepšováním životních standardů.
„Jedním z problémů dnešní společnosti je, že si lidé myslí, že ochrana životního prostředí je příliš drahá. Jsou o tom natolik přesvědčeni, že tuto skutečnost ignorují a tváří se, že neexistuje,“ dodal Romer.
Nobelovu cenu za ekonomii získal „lidský ekonom“. Vysvětluje finanční chování |
Romer revolučně opustil do té doby standardní makroekonomický model dokonalé konkurence a zavedl do makroekonomické teorie model tzv. monopolistické konkurence. Podle Romera jsou hlavním zdrojem pokroku nové myšlenky, nové technologické postupy, které mají tu vlastnost, že mohou být užívány více uživateli zároveň, aniž by ztrácely svou hodnotu.
Příkladem může být třeba nový algoritmus internetového vyhledávání. Takové technologie musí být chráněny alespoň částečně patenty, aby daly inovátorům určitou monopolní sílu, která jim umožní pokrýt náklady inovací.
Ekonomika sama neroste
Dvaašedesátiletý Paul Romer je znám jako jeden z průkopníků teorie endogenního růstu. Ta ve své podstatě tvrdí, že ekonomický růst je důsledkem vnitřních nikoli vnějších sil. Zmíněná teorie má za to, že investice do lidských zdrojů, inovací a výzkumu jsou významné pro ekonomický růst. Dlouhodobý a udržitelný ekonomický růst je podle ní závislý na konkrétních krocích a nastaveních spíše než na spontánní ekonomické interakci. Mezi ně patří zejména dotace na výzkum a vývoj či vzdělávání.
Nobelovu cenu za ekonomii získali Hart a Holmström za teorii kontraktu |
Rodák z Colorada studoval na Massachusettském technologickém institutu a univerzitě v Chicagu. Od října 2016 do ledna 2018 byl hlavním ekonomem Světové banky (SB).
Romerovo působení v této instituci provázely neshody se zaměstnanci, například ohledně způsobu psaní zpráv či metodologie. Řadu zaměstnanců podle listu Financial Times také popuzoval svou neomaleností, odborníci nicméně jeho odchodu litovali, neboť ho považují za vizionáře. Současný prezident SB Jim Yong Kim se ho tehdy zastal: „Paul je vynikající ekonom a bystrý jedinec. Vedli jsme řadu dobrých rozhovorů. Oceňoval jsem Paulovu upřímnost a otevřenost a vím, že okolností svého odchodu lituje.“
Romer působí na Sternově obchodní škole, která je součástí New York University.
Cena za klimatickou změnu
Sedmasedmdesátiletý William D. Nordhaus patří mezi první ekonomy, kteří se začali zabývat klimatickou změnou. Jeho ekonomické modely ukazují, že politici a vlády neberou dostatečně v potaz dopady globálně fungující ekonomiky na klima a potažmo život na zemi.
Je považován za zřejmě největšího světového experta na ekonomické aspekty klimatických změn. Jeho vědecká práce v oboru ekonomie má široký záběr témat od inflace přes energetické problémy, přírodní zdroje a ochranu životního prostředí až po vývoj zisku a produktivity. Předmětem jeho zájmu je také hospodářská politika.
Nordhaus se ve svém globálním modelu DICE (dynamicky model klimatu a ekonomiky) věnoval zachycení interakcí mezi průmyslovým vývojem ekonomik, životním prostředím a jejich vlivem na vývoj klimatu.
Před lety publikoval studii, ze které vyplývá, že omezování emisí skleníkových plynů by mělo začínat mírným snižováním, které se bude během doby stupňovat; nejlepší formou politiky je podle něj pak zavést všude obdobnou daň ze spotřeby uhlíku a postupně ji zvyšovat.
Vystudoval Yaleovu univerzitu a Massachusettský technický institut (MIT). Je autorem více než dvaceti odborných knih. Je spoluautorem učebnice Ekonomie, jejíž původní vydání napsal americký ekonom Paul Samuelson, laureát Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1970.
Pozitivní výhled do budoucna
Oba oceněné přístupy hledí na problémy globálně a dlouhodobě, a staví na existenci externalit: v případě Romera pozitivních ve formě přelivů znalostí a v případě Nordhause negativních - ve forme znečistění životního prostředí při výrobě zboží.
„Určitým optimistickým poselstvím těchto teorií je, že existence těchto externalit vytváří prostor pro vlády, které mohou promyšlenými politikami motivovat výrobce a spotřebitele v tržních ekonomikách tak, aby bylo dosaženo dlouhodobého udržitelného růstu při zachování klimatické rovnováhy,“ okonentoval pro iDNES.cz úterní udělní Nobelovy ceny za ekonomii Michal Kejak z CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR.
Dodatečná Nobelova cena
Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela (Sveriges Riksbanks pris i ekonomisk vetenskap till Alfred Nobels minne), běžně označovaná jako Nobelova cena za ekonomii, je cena udílená od roku 1968 spolu s ostatními Nobelovými cenami, i když se fakticky nejedná o Nobelovu cenu. Alfred Nobel ji totiž ve své závěti nezmínil. Zavedla ji Švédská říšská banka u příležitosti 300. výročí svého vzniku v roce 1969.
Mezi laureáty ceny za ekonomii patří Friedrich A. Hayek, Milton Friedman nebo Paul Krugman. Nejvíce Nobelových cen za ekonomii putovalo do Spojených států.
Loňskou Nobelovu cenu za ekonomii získal americký ekonom Richard H. Thaler. Zabývá se lidským chováním v oblasti financí a psychologií rozhodování, takzvanou behaviorální ekonomií. Thalerův výzkum přispěl k lepšímu pochopení chování lidí v při řešení ekonomických otázek.
