Na posledním jednání bankovní rady jste zmínili obavy z příliš rychlého růstu zadlužení domácností. Představuje to už problém?
Částečně je to chtěné dítě. Úvěry domácnostem se jako významná ekonomická kategorie objevily poměrně nedávno, když se banky po privatizaci soustředily na drobné bankovnictví. Od té doby rostou dvouciferným tempem. Z hlediska toho, jak se dluhy podílejí na útratách domácností či na jejich příjmech, jsme hluboko pod evropským průměrem, a tudíž je ještě velký prostor pro jejich růst.
Ale uvedli jste, že jste znepokojeni?
Hodně rychle se dotahujeme na země, které jsou na spodku evropské ligy a se kterými bychom se měli spíše srovnávat, jako jsou Řecko či Portugalsko. Nikdo nepochybuje o tom, že spotřebitelské úvěry či hypotéky porostou, ale nás znepokojuje, že rostou tak rychle.
Musíme si uvědomit, že situace nebude vždycky tak příznivá jako teď, úroky nebudou vždycky tak nízké a příjmy domácností neporostou tak rychle jako teď. To vše se může změnit, a to by chod řady domácností rozkolísalo.
Co s tím může dělat ČNB?
Musíme se snažit upozornit domácnosti, že svět není navždycky růžový a že naše domácnosti mají možná menší zkušenosti než v západní Evropě. Možná si neuvědomují zřetelně, že spoustu rozhodnutí dělají na mnoho let dopředu, u hypoték na desítky let dopředu. A jejich příjmy se nemusí vyvíjet jako dosud. Nechceme kohokoli strašit, očekávali jsme takový nárůst, ale je dobré na existující rizika upozornit.
Jaké by tedy mohly být důsledky příliš rychlého zadlužování?
Cokoli v ekonomice roste dvouciferným tempem, budí obavy. V tomto případě obavy, zdali takto rychlá expanze úvěrů nevyvolává bubliny na trhu nemovitostí. A jejich prasknutí se může projevit na jedné straně zvýšením rizikovosti úvěrů, snížením hodnoty zástav a na druhé straně tím, že domácnosti budou muset kvůli jejich nižší hodnotě omezovat spotřebu.
Myslíte, že to je riziko spíše pro rodiny, nebo pro banky?
Při jednání o měnových otázkách se na to nedíváme jako regulátor. A jsem přesvědčena, že banky, které do Česka investovaly s cílem rozvíjet drobné bankovnictví a úvěry na bydlení, mají řadu let vypracované know-how a svá rizika ošetřují dobře.
Přesto ČNB jako regulátor bankovního sektoru tenhle vývoj pečlivě sleduje. Ale z hlediska toho, kdo je potenciálně slabší, tak banky mají rozhodně know-how, které domácnosti zatím nemají.
Jak jsme na tom ve srovnání s ostatními zeměmi?
V Evropské unii jsou nákupy financovány půjčkami ze 70 až 80 procent. V Řecku je to 26 procent a v Česku 15 procent. Úvěry však tady stále rychle rostou a na těch 15 procent jsme se dostali z nuly během několika málo let.
Existuje v Evropě příklad, že rychlý růst úvěrů vyvolal problémy?
Třeba ve Velké Británii poslední velká bublina na trhu nemovitostí začátkem 90. let skončila pro mnoho domácností a jejich útraty silnou korekcí. U nás je to lepší, protože typický hypoteční úvěr má pevnou sazbu na dlouhé období, ale v anglosaském světě jsou úvěry od počátku s plovoucí úrokovou sazbou.
Stane se hodnocení zadlužování nyní vaším pravidelným tématem?
Párkrát jsme se o tom už bavili, požádali jsme také odborníky, aby k tomu vypracovali studii. Chceme se tím pravidelně zabývat, ale není to tak, že bychom to sledovali neustále.
U nás můžeme být rádi, že se domácnosti zadlužují, protože jinak by ekonomika nerostla...
Ekonomický růst založený jen na zvyšování spotřeby není dlouhodobě udržitelný, aniž by vedl k nějakému problému, konkrétně schodku na běžném účtu. Takový růst není moc vyvážený, lepší je, když ho táhnou investice, ty mají větší trvanlivost. Ale vzhledem k jejich poklesu to zatím na zrychlení růstu ekonomiky nevypadá. Nicméně když chce člověk být trochu optimista, tak vzhledem k šokům, jakým ekonomika v uplynulých měsících čelila, je poslední výsledek (růst HDP o 2,1 procenta) dobrý.
Znamená to všechno, že snižování úrokových sazeb je definitivně u konce?
Možnost vždycky existuje, ale my se při rozhodování díváme hlavně na inflaci. V poslední době převážila snaha mít sazby co nejnižší, aby umožnily ekonomický růst. Teď se nám zdá, že mzdy by mohly tlačit na rychlejší růst cen, než jsme si dosud mysleli. Naše analýzy ukazují, že teď jsme na inflačním dně, sice možná déle, než jsme si mysleli a než by se nám líbilo, ale teď se ceny pomalu začnou obracet k růstu.
Nejprobíranějším tématem poslední doby je reforma veřejných financí. Jak se na ni díváte?
A je to reforma? V prvé řadě je dobře, že se tady už nejméně rok vede diskuse o potřebě reformy veřejných financí. To je samo o sobě docela velký pokrok. Je dobře, že ministerstvo financí a vláda obrací svůj zrak více do budoucnosti a zavádí i střednědobé cíle pro schodek rozpočtů a limity výdajů.
Co jí tedy vytýkáte?
Co se týče změn příjmů a výdajů, tak je důležité rozlišovat deklarované postoje a konkrétní čísla. Obávám se, že oproti deklarovaným postojům je v konkrétních číslech obtížné nalézt systémovou reformu.
Sama sada cílů vyjádřených deficitem státního rozpočtu nebyla od počátku příliš ambiciózní, když si uvědomíme, že loni byl deficit menší než čtyři procenta. Na rok 2006 byl vyhlášen cíl také na čtyři procenta, a to za předpokladu, že ekonomika poroste.
Přitom když člověk poslouchá odboráře, tak má pocit, že dochází k drastickým škrtům, ale když se podíváme na konkrétní čísla, tak při minimální inflaci v příštím roce celkové výdaje porostou skoro o šest procent a příjmy téměř o devět procent. Takže sice je dobře, že se děje aspoň něco, ale není to systémová reforma. Je to první krok, za kterým musí následovat druhý.
Rozhodla jste se skloubit kariéru s rodinou. Jak to šlo?
Vždycky jsem tušila, a teď to vím, že moje seberealizace musí spočívat v té profesionální. To je moje založení. Když si tohle na začátku řeknu, pak nezbývá než se tomu přizpůsobit a dělat kompromisy tam, kde je to možné. Ale z hlediska chodu domácnosti jich nedělám tak moc.
Fakt je, že mám úžasného manžela, emancipovaného, pro kterého není problém se starat o syna. Takže ještě předtím, než se Gabík narodil, jsme se dohodli, že se o mateřskou podělíme, že já budu doma první rok a pak bude manžel pracovat na částečný úvazek.
A to fungovalo. Samozřejmě, že se stávalo, že jsem přijela v šest z práce a on musel do práce. Ale my jsme se s plným vědomím rozhodli, že chceme dítě, tak nemá cenu si stěžovat. Je to třeba brát pragmaticky.
A jde to? Naše společnost na to není zvyklá...
Něco člověk musí obětovat. Upřímně mě rozesměje, když se mě někdo zeptá, jaké mám koníčky. Ty prostě nejsou. Nebo co jsem viděla v kině. Tam jsem byla naposledy před rokem, takže něco obětujete. Navíc máme tu nevýhodu, že nemáme k dispozici osvědčený český model - babičku.
A jak to budete zvládat teď, až se vám narodí druhé dítě?
Teď žádnou dohodu s manželem nemáme, protože ta minulá se osvědčila. Rozhodně se nehodlám vzdát své kariéry a rozhodně chci skloubit svou současnou funkci a mateřství.
Ale myslím, že je naprosto nutné, abych s dítětem nějakou dobu byla doma. V tomhle je moje funkce relativně flexibilní, spoustu věcí jde dělat z domova, přes dráty. Ale na nějakou dobu práci zastavím, už jsem to jednou zažila a v prvních měsících není dobré příliš tříštit pozornost. A navíc budeme mít děti dvě, což bude daleko větší šrumec.
