Průzkum společnosti Dresdner Kleinwort Wasserstein (DKW) ukázal, že za stejné zboží denní spotřeby, ale také oblečení, elektroniku nebo například hudební nosiče CD, zaplatí obyvatelé a návštěvníci Velké Británie v průměru o 16 procent více než v zemích Evropské měnové unie.
Obchodníci na ostrovech těží především z toho, že jejich zákazníci nemohou jednoduše srovnávat. Na kontinentu totiž už musí prodejci udávat ceny v domácí měně i v euro, takže srovnání ceny svetru od Benettonu ve Francii a například v Itálii je velmi jednoduché.
Zákazníci pak sami nutí obchodníky, aby ceny sjednocovali, protože jinak u nich prostě nenakoupí. Podle DKW se ceny shodného zboží v jednotlivých zemích eurozóny liší nejvýše o osm procent. V Londýně je rozptyl dvojnásobný a navíc výlučně směrem nahoru.
Z přemrštěných cen nejvíc usvědčují nadnárodní firmy a obchodní řetězce. Teoreticky by v celé Evropě měly nabízet stejné zboží za přibližně stejnou cenu.
V praxi ale například stejná postel v obchodním domě IKEA na londýnské periferii stojí v přepočtu 503 euro, zatímco v obchodě stejné firmy na kraji španělského Madridu ji koupíte za 302 euro a v sousední Francii ještě o tři euro levněji.
Britové, kterým to vadí, si na řešení ještě budou muset počkat. Většina jejich spoluobčanů by totiž zatím hlasovala proti zavedení euro. Navíc prohlášení britského ministra pro evropské záležitosti z minulých dní dává jasně najevo, že ostrovní království do měnové unie spěchat nebude.
Na smůle spoluobčanů se ale dá i vydělat. Výše popsaná situace totiž nahrává provozovatelům trajektů, které za speciální jednodenní zpáteční jízdenky vozí přes La Manche Brity za levnými nákupy do francouzského Calais.
