"Je problém sehnat člověka, který by měl chuť pracovat. Čekal jsem, že když je tady tak vysoká nezaměstnanost, bude to jednodušší," říká.
Připouští však, že možné zájemce nejvíce odrazuje třísměnný provoz. To, že si vydělají za měsíc pouze kolem 12 tisíc korun hrubého, není podle něj největší překážka.
Už dříve měla textilka Svitap problémy najít kvalifikované dělníky. "Snadněji se seženou na Slovensku, Ukrajině, v Polsku či v Mongolsku," dodává Malý a prozrazuje tím, jak lze nedostatek českých rukou vyřešit. Způsob je to naprosto legální, pokud firma prokáže, že nemůže dost Čechů sehnat, úřad práce jí síly ze zahraničí povolí.
Cizí řeč nezní jen v továrnách u jednotvárné a jednoduché práce u pásu. Na vývěskách téměř všech úřadů práce v republice figurují i švadleny, svářeči, číšníci, kuchaři a další profese, pro které je potřeba výuční list a praxe.
"Za sedm let jsem nezažila, že by se nám hlásil někdo vyučený," říká personální šéfka jedné liberecké textilky, která často bojuje s nedostatkem šiček. Firma si proto zaměstnance v 95 procentech případů zaučuje sama. "Místní učiliště navíc už lidi na tento klasický obor přestalo nabírat," stěžuje si personalistka.
Z těchto důvodů se firmy často obracejí na školy, aby zde odchytily vhodné pracovníky přímo u zdroje. "Hledali jsme několik měsíců lidi do výroby a bylo to vážně velmi obtížné," říká výkonný ředitel První elektro z Chomutova Jaroslav Toman.
Do budoucna se proto už pojistili tím, že jedno z chomutovských učilišť vybavili novou učebnou a připravili program odborných praxí jeho žáků. Částečně se snaží vyjít vstříc požadavkům firem na desítky šiček či svářečů i úřady práce.
"Ne každý ale takovou práci vydrží. Třeba u šiček bývají problémy se zrakem a páteří a ženy se na ni těžko rekvalifikují," připomíná Svatava Baďurová z ostravského úřadu práce.
A odrazující bývají i výdělky. Textilní a oděvní výroba patří k těm, které se na žebříčku oborů podle platů trvale umisťují na úplném dně. Výdělky začínají už lehce nad minimální mzdou, kolem sedmi tisíc korun.
