Světová ekonomika je v rozpuku. Rekordně nízká nezaměstnanost panuje v řadě zemí, a to včetně Spojených států. Mzdy rostou nejrychleji za posledních devět let a spolu s nimi prudce stoupají ceny komodit, jako je ropa či elektřina.
To všechno provází navíc – až na občasné výkyvy – neutuchající optimismus investorů na akciových trzích.
Když se k tomu připočte objem peněz, které centrální banky během pokrizových let napumpovaly do ekonomiky, aby zabránily ještě většímu propadu a nastartovaly růst, může to nadělat pěknou paseku. Jednou totiž bude třeba tenhle penězovod nějak utnout, což právě probíhá v eurozóně.
Nešťastná čtyři procenta
Americká ekonomika je navíc podle všeho právě na vrcholu. Hlavní ekonomka Georgetown University Nicole Smithová vysvětluje, že meta čtyři procenta nezaměstnaných není z historického pohledu úplně šťastné číslo.
„Podíváme-li se zpět, pokaždé, když klesla míra nezaměstnanosti pod čtyři procenta, šlo buď o fázi ekonomického cyklu těsně před recesí, nebo o období po velkém válečném konfliktu,“ říká.
S napjatým trhem práce se navíc pojí vzestup cen, na což musí reagovat americká centrální banka Fed zvyšováním úrokových sazeb, aby ekonomiku trochu přibrzdila. To všechno už se děje. Americká nezaměstnanost se pohybuje těsně pod čtyřmi procenty od letošního dubna. I v historii to vždy vydrželo jen krátce, po několika měsících začala ekonomika výrazně zpomalovat a počet lidí bez práce prudce stoupl.
Tak ostatně vypadá běžný ekonomický cyklus. Existují však rizika ve finančním systému, která by mohla způsobit hlubší propad, podobně jako hypotéky rozdávané na potkání před rokem 2008?
„Podobné dluhem nafouknuté nerovnováhy ve vyspělých ekonomikách nevidíme. Zvlášť eurozóna si prošla v posledních deseti letech poměrně dlouhým obdobím odbourávání finanční páky v soukromém sektoru,“ říká hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš.
Jenže obecně se svět dluhů nezbavil. Stačí se podívat na většinu vyspělých států – jejich zadlužení klesá jen pomalu, pokud vůbec. V americké ekonomice je nyní rozpůjčováno více než před předchozí krizí. Na rozdíl od tehdejší doby jsou to ve větší míře úvěry pro podniky, které využily současné dlouhé konjunktury k investicím.
Objem korporátních dluhů v USA je o třetinu vyšší než na začátku roku 2007. List Financial Times však upozorňuje, že v současné fázi hospodářského růstu je těžké odhalit, ve kterých sektorech to firmy se zadlužením už přehnaly.
Delší dobu se mluví také o hrozbě v podobě studentských půjček, jejichž celkový objem představuje 1,4 bilionu dolarů. Vystudovaný mileniál dluží při vstupu na pracovní trh v průměru 30 tisíc dolarů, což řadu z nich brzdí. Kvůli této zátěži jim trvá delší dobu, než se postaví na vlastní nohy a pořídí si dům či byt. Pokud se začne zvyšovat nezaměstnanost, jsou právě mileniálové nejohroženější. Ekonomice orientované na spotřebu navíc neprospěje, pokud čerství absolventi podstatnou část svých výdělků posílají bankám na splátky úvěru.
Z bankovního sektoru by však další krize podle řady ekonomů vzejít neměla. V USA i v Evropě jsou nyní finanční instituce pod přísnějším dohledem, mají mnohem větší množství kapitálu i likvidity.
Podle některých názorů – a to se týká zejména USA – by se banky měly více věnovat svému původnímu poslání. Tím je ve větší míře podporovat reálnou ekonomiku, domácnosti a podniky a méně investovat na finančních trzích.
Zamotané klubko bank
Podle tuzemských bankéřů si podniky dávají nyní větší pozor. „Většina klientů si dobu po Lehman Brothers stále velmi dobře pamatuje. Jsou obezřetnější, věnují pozornost zajištěním vůči případnému nepříznivému vývoji na trhu a mnohem lépe řídí své pohledávky a zásoby. Ubylo také případů spekulativního financování pozemků na trhu nemovitostního financování,“ říká ředitel korporátního bankovnictví ČSOB Marek Loula.
Na druhou stranu ani silná regulace nedokáže předvídat všechno, protože reaguje na hrozby, jež banky sundaly v minulosti. „Systém je natolik složitý a propojený, že to klubko sítí nelze rozmotat,“ uvádí hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Regulace totiž podle ní zároveň vedla k větší koncentraci síly a rizika. A morální hazard spoléhající se na „too big to fail“ neboli jistotu obřích institucí, že je vláda v případě problémů podrží, je ještě větší.
„Zdá se, že nové finanční napětí či krize nastartuje spíš mimo vyspělý svět, tedy pokud nás nepřekvapí nepředvídatelná politika. Jako například v Itálii či nepříznivý výsledek jednání o brexitu,“ říká Bureš.
