Pětice českých manažerů zavítala v dubnu 2015 s delegací ministerstva průmyslu a obchodu do luxusní restaurace v ekvádorské metropoli Quitu a seděla tam nad lahvemi místní značky Pilsener.
Muži se divili, jak je možné, že v takovém podniku netočí pořádné pivo. U stolu padlo, že by mohl být skvělý byznys naučit obyvatele jihoamerické země pít ležák plzeňské kvality. Pouhé dva roky po tomto spontánním nápadu původní pětice doplněná o další dva české společníky otevřela v Ekvádoru pivovar, který ročně může vyrobit až 2 000 hektolitrů. Jeho produkce se prodává pod značkou Golden Prague. Světácký název provází slogan „pivo ze země piva“.
Ležák jako risk
„Naše zásada je kvalita bez kompromisů. Náš minipivovar jsme rozjížděli přesně tak, jako kdybychom chtěli uspět na vysoce konkurenčním středoevropském trhu. Pivo dělá a bude dělat jen český sládek z našich nejlepších surovin pomocí nejkvalitnějších technologií,“ říká jeden z investorů Michal Čižík.
Do Ekvádoru tento čtyřicátník přijel jako reprezentant stavebního podniku PSJ, ale do pivovaru se pustil se společníky na vlastní triko. Byl to risk. Banky jim nechtěly půjčit, protože se nová podnikatelská skupina nemohla prokázat historií. Na dosud nejvyšší českou investici v Ekvádoru, která se za dva roky vyšplhala na milion dolarů (v dnešním kurzu 21,5 milionu korun), museli shánět finance z vlastních zdrojů.
Původní myšlenka byla postavit v centru třetího největšího ekvádorského města Cuenca minipivovar, který by byl přímo v restauraci. Jenže to byrokraté na tamní radnici nechtěli povolit, protože „průmysl“ nesmí být uprostřed aglomerace. Nezbylo než oba provozy rozdělit a výrobu zřídit v okrajové části, což vedle dodatečné administrativy kvůli všemožným povolením, vedlo k navýšení původního rozpočtu.
Výrazným riskem také bylo zavedení výroby kvalitního ležáku, který nemá v Ekvádoru tradici. Kromě masově vyráběných standardizovaných piv amerického stylu, kterým dominuje značka Pilsener, se na trhu v minulém desetiletí objevila celá řada minipivovarů s výsledky kolísavé kvality. Jenže ty se soustředí na snáze vyrobitelná svrchně kvašená piva.
V Golden Prague se rozhodli, že se nebudou přizpůsobovat místním chutím a vsadí na české gusto. Sládek Tomáš Fencl, který je v oboru znám jako spoluzakladatel Parostrojního pivovaru v Lobči a který je jedním ze sedmi společníků, „po česku“ uvařil světlou devítku, světlou a tmavou jedenáctku a také jednu svrchně kvašenou IPU. Nyní módní IPU během prvních měsíců čepovali nejvíce, protože hosté si často stěžovali na hořkost ležáků. Ale po půl roce provozu s 45 procenty je jasným lídrem prodejů světlá jedenáctka a stává se vlajkovou lodí Golden Prague.
Příliš exotičtí utopenci
„Bohužel Ekvádořané za to neumějí vzít jako Češi,“ postěžuje si s nadsázkou Čižík při rozhovoru v pražské hospodě a stylově to zapije plzeňskou dvanáctkou. Martin Smetáček, který jako jeden ze sedmi majitelů řídí podnik na místě, to v rozhovoru po Skypu upřesňuje. „Průměrný Ekvádořan má ve srovnání s Čechem čtvrtinovou spotřebu. Nedokáže vypít pět kousků, aniž by u toho nejedl. Museli jsme proto změnit původní koncept pivnice, kde jsou české pokrmy jen doplněk obsahu půllitrů, na klasickou restauraci s mezinárodní kuchyní, na kterou jsou zdejší lidé zvyklí.“
Vůbec nevyšla sázka na utopence, které pro Jihoameričany představují chuťovou extravagantní exotiku. „Za první měsíc si ho koupilo 100 zákazníků, za druhý 120 a třetí měsíc už jsme jich prodali pouhých šest. Nikdo ze zákazníků už si je nechtěl dát znovu, tak jsme je stáhli z nabídky,“ objasňuje Smetáček. Doufá, že se lépe prosadí vizuálně přitažlivé trdelníky, jejichž výrobu chystá rozjet během ledna.
Zatím nejvíce se z české kuchyně chytil smažený sýr, jehož spotřebu táhnou především dětští zákazníci. Z počátku úspěšný guláš začal v prodejích upadat poté, co se do jídelního lístku dostaly steaky, které počešťují alespoň bramboráčky jako příloha.
Smetáček kvituje, že naučili své zákazníky pít pivo i k obědu, což se v Latinské Americe nedělá. „K meníčku jsme nabízeli zlevněnou devítku a chytlo se to. Především mezi soudci a právníky, kteří k nám chodí na oběd z blízkého justičního paláce,“ líčí s nadšením. Také ho těší, že oproti očekáváním, že hlavní zákaznickou oporou budou ve městě početní „krajánci“ z USA a Evropy, tvoří 85 procent hostů rodilí Ekvádořané. Večery ve čtvrtek, pátek a sobotu bývá kapacita 214 míst k sezení většinou plně využita.
Co ho naopak trápí, je nízká výkonnost jeho týmu 20 zaměstnanců. Ve španělštině neexistuje ekvivalent výroku „tady je to jak u Suchánků“, takže číšníci automaticky nenabízejí zákazníkovi s vyprazdňujícím se půllitrem další pivo. Čekají, až se host ozve sám, což samozřejmě limituje celkovou výtoč. „Snažíme se je k větší aktivitě motivovat pomocí příplatků za dosažení cílových tržeb. Snad to pomůže,“ doufá Smetáček.
Jak zvládnout úspěch
„Každé hospodě trvá aspoň rok, než si vše pořádně sedne,“ nezoufá si Smetáček nad jednotlivými zádrhely. Právě tento třicátník je základním důvodem, proč se pivovar spustil právě v Cuence, která počtem obyvatel připomíná Brno, a ne v několikamilionových městech Quita a Guayaquila.
„Pracoval jsem tu na roční stáži na radnici, díky čemuž tu mám řadu kontaktů. Je to takové domácké město, kde se téměř všichni mezi sebou osobně znají, takže se dá snáze dohodnout,“ vysvětluje Smetáček, který mimo pivovarnické aktivity nabízí se svou konzultační firmou SA Connections rady českému podnikatelskému sektoru při vstupu na trhy andských republik.
„Bylo to moc dobré rozhodnutí začít v Cuence, kde máme prostor pro napravení vlastních chyb, jež by nám ve městech s větší konkurencí tak snadno neprošly. Až se tu naučíme chápat místní specifika, budeme schopni s tímto know-how vyrazit i do Quita a Guayaquilu,“ argumentuje Smetáček.
Golden Prague je třetím největší pivovarem podle instalovaného objemu. Podle Smetáčka doposud každý měsíc zvedli tržby nejméně o deset procent a prostor na další růst je tu velký, protože dosud funguje pouze zhruba na třetinu výrobní kapacity. Do roku a půl by ji chtěli využívat naplno.
Golden Prague zatím prodávají třemi způsoby. Především přímo hostům ve své restauraci, dále v sudech do vybraných barů, v nichž nejdříve obsluhu učí pracovat s pípou, a třetí variantou je lahvový prodej filtrovaného piva, který zatím testují v jednom supermarketu. „Naším cílem není stát se masovým nápojem, ale chceme ho po celém teritoriu země nabízet v prověřených barech a obchodech jako prémiový produkt,“ líčí Smetáček s tím, že je potřeba být opatrný, sledovat trh a nepřepálit očekávání.
Ta jsou však veliká. Vlastíkům Golden Prague, kteří firmu řídí operativně přes whatsappovou skupinu, už se ozývají lokální zájemci, kteří by se na šíření jejich značky chtěli podílet formou franšízy.
Z kolumbijského Cali se ptá český honorární konzul, který by měl zájem distribuovat Golden Prague ve své vlasti. O zájmu peruánských distributorů o novou značku hovoří ve své kanceláři i český velvyslanec v Limě Pavel Bechný, který od prvotního nápadu u ekvádorských představitelů za pivovar lobboval pomocí oficiálních dopisů nebo při osobních setkáních. Sám by rád Golden Prague servíroval při slavnostních příležitostech na ambasádě, protože by tak měl jasný důkaz prosazení českého byznysu v andské oblasti.
„Je to příklad toho, jak projekt navržený při cestě obchodní delegace může za spolupráce podnikatelského sektoru a státních orgánů uspět,“ chválí Bechný. S majiteli Golden Prague na letošek domlouvá třeba módní přehlídku s důrazem na českou bižuterii, gastronomický festival s účastí našich potravinářských firem či prezentace aut značky Škoda. Pokud by se něco z toho skutečně uskutečnilo, stal by se pivovar v Cuence českou vstupní bránou do opomíjeného regionu.
