„Nemáte zájem vystoupit jako zájemce,“ stálo ve stručné zprávě, kterou počátkem listopadu obdržela od americké banky Citigroup organizace Greenpeace Nordic, skandinávská pobočka světoznámého ekologického hnutí.
Banka tak ekologům oznamovala, že je vyhazuje z klání o čtyři německé hnědouhelné elektrárny a přilehlé lomy, jejichž prodej pro švédskou společnost Vattenfall banka organizuje (více čtěte zde).
To si však aktivisté z Greenpeace nechtějí nechat líbit. Programová ředitelka švédských Greenpeace Annika Jacobsonová dává otevřeně najevo, že se lužických elektráren a dolů nehodlají jen tak vzdát. „Nevěříme, že rozhodnutí vyloučit nás z procesu bylo legitimní. Prověřujeme teď několik možností, jak se do procesu vrátit, včetně právních kroků,“ uvedla pro iDNES.cz Jacobsonová.
Ekologové se tak chystají jít do otevřeného boje nejen s Vattenfallem, ale i dalšími zájemci o doly. Mezi ty patří takové váhy jako polostátní ČEZ, Vršanská uhelná Pavla Tykače či skupina EPH Daniela Křetínského, který se kvůli Vattenfallu spojil s PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera (více čtěte zde).
Mají tedy ekologové šanci stát se „zelenými uhlobarony“? Finančně se sice Greenpeace s energetickými obry nemůže poměřovat, o chudou organizaci však nejde. Financuje se především z pravidelných příspěvků tisícovek dlouhodobých dárců a může se tak spolehnout na stabilní zdroj příjmů.
Tuzemská odnož Greenpeace tak každoročně zhruba od 13 až 15 tisíc přispěvatelů shromáždí kolem 15 milionů korun. „Lidé pravidelně dávají třeba padesát, ale i tisíc korun měsíčně. Někteří jsou s námi už dvacet let,“ vysvětluje šéf české pobočky Greenpeace David Murphy.
Investici chce splatit Greenpeace ze zisků dolů
Část z těchto peněz pak stejně jako další národní pobočky předává centrále Greenpeace International se sídlem v Amsterdamu. Odtamtud se pak přerozdělují do zemí, kde se základna podporovatelů zatím nerozrostla nebo kde politické restrikce podporu ekologických organizací neumožňují. Také se z nich financují mezinárodní kampaně.
Z výročních zpráv organizace vyplývá, že se příjmy Greenpeace International v uplynulých patnácti letech zdvojnásobily, ze 144 milionů eur v roce 2000 na 297 milionů v loňském roce. To je zhruba 7,4 miliardy korun, tedy částka, která není zanedbatelná (více čtěte zde).
„Tři sta milionů eur ročně, to není určitě málo, tolik nemají ani leckteré mezinárodní investiční fondy. Takže Greenpeace jako investor může být relevantní. Na druhou stranu kupovat něco s cílem to zavřít nedává smysl a těžko by mohli počítat s pomocí investičních bank,“ myslí si investor Jozef Janov z investičního fondu Hartenberg Capital.
Greenpeace však nechce doly a elektrárny zavřít okamžitě. Naopak plánuje, že hnědouhelné zdroje vtělí do nově založené nadace, která by je sice postupně utlumovala, ještě patnáct let by však vytvářela zisk. Poslední z třinácti elektrárenských bloků by chtělo hnutí podle svých plánů odpojit od sítě až v roce 2030.
Jak hospodaří Greenpeace
„Banky nám nabízí financování“
Hnědému uhlí sice v Německu politici nefandí, vzhledem k útlumu jaderných elektráren patří však jeho spalování stále k nejziskovějším zdrojům.
„Jakmile jsme ohlásili zájem, tak švédské pobočce přispěchalo s nabídkami na financování hned několik bankovních domů, a dokonce se i na nás obrátila jedna prominentní banka,“ říká Lukáš Hrábek z tuzemské pobočky, která spolu se Švédy a Němci na nabídce spolupracuje.
Rozdíl mezi sebou a ostatními zájemci vidí hnutí především v tom, že nechce otvírat nové lomy a kromě pokrytí nákupní investice nebude primárním cílem nadace maximalizace zisku, ale právě utlumení těžebních aktivit.
Greenpeace Nordic za německý Vattenfall žádnou konkrétní částku nenabídl, v třináctistránkovém dokumentu zaslaném Citigroup zmiňuje jen symbolickou cenu. Podle Hrábka je však organizace schopna jít s penězi nahoru. „Jsme však schopni nabídnout i více. Nebyla to nabídka koncová,“ říká Hrábek.
Stanovit cenu za uhelnou část německého Vattenfallu přitom není jen tak. Hodnota dolů a elektráren se odhaduje na tři až pět miliard eur. Problém je, že se novému majiteli mohou v rukou kdykoliv proměnit v černého Petra.
Německá vláda ani veřejnost by nejraději žádné uhlí nespalovaly. Celý prodej už nabral zpoždění kvůli snaze ministerstva hospodářství zatížit starší zdroje likvidačně vysokými odvody za znečištění. To se sice nepodařilo prosadit, ilustruje to však riziko, které novému majiteli hrozí. Vedle toho na něj čekají nemalé náklady na odstranění zůstatků těžby.
Cena za německé doly: minus 1,5 miliardy eur
Společnost Energy Brainpool, která radí třeba i RWE nebo lipské energetické burze EEX, vyčíslila pro Greenpeace hodnotu dolů na pouhou půl miliardu eur, podle Greenpeace pak náklady na revitalizaci zničené krajiny přijdou na další dvě miliardy. Hodnota této části Vattenfallu je tedy vlastně záporná.
Konkurenční zájemci ani sám Vattenfall neberou nabídku příliš vážně, jistá obava však mezi nimi panuje. „Nepovažujeme Greenpeace za skutečného konkurenta v soutěži o německé elektrárny Vattenfallu, ale na druhou stranu si uvědomujeme, že mají ve Švédsku určitý politický vliv. Toho si prodávající švédský Vattenfall je jistě vědom, takže nepřímo, touto cestou, by přece jen mohla Greenpeace celý prodejní proces ovlivnit,“ říká jeden ze zaměstnanců EPH.
Ve Skandinávii se ekologickým hnutím daří a Vattenfall patří švédskému státu - rozhodující slovo v celém procesu tedy bude mít švédská vláda.
Švédové prodej zdůvodňují tím, že se chtějí zcela oprostit od „špinavé“ energie. Šlo o jedno z prvních rozhodnutí současné vlády po nástupu do funkce. Vysvětlit Švédům, že místo slibovaného omezení emisí prodal kabinet elektrárny energetickým koncernům, které uhlí spalují dál, může být velmi obtížné.
Jacobsonová ze švédských Greenpeace už vyzvala ministra hospodářství Mikaela Damberga, aby do procesu zasáhl a dostal ekology zpět mezi zájemce.
