Hranice bídy: ani ne 11 tisíc

Chudá čtyřčlenná rodina si měsíčně nepřijde na více než 10 980 korun. Tak si lidé představují hranici chudoby, jak zjistila ve svém průzkumu agentura STEM. Ptala se přitom reprezentativního vzorku šestnácti set občanů nejrůznějšího věku, povolání i bydliště. Hranice chudoby, necelých jedenáct tisíc čistého měsíčně, je přitom zhruba poloviční oproti tomu, co průměrná rodina s dvěma rodiči a dvěma dětmi obvykle vydělá. Podle statistik totiž průměrný příjem takové domácnosti - včetně sociálních dávek - činí 21 800 korun měsíčně. Může se tedy zdát, že průměrná rodina má k chudobě poměrně daleko. Pocity lidí však vypovídají o něčem jiném.

Vedle Západu se cítíme chudí, soudí sociolog
Když se sociolog Jan Hartl ve svém dotazníku zeptal českých občanů, kolik peněz podle nich potřebuje čtyřčlenná rodina na přežití, jako odpověď dostal částku necelých 11 tisíc korun měsíčně. Překvapilo ho, jak blízko jsou představy lidí tomu, co jim jako minimální zajištění nabízí stát. "Životní minimum rodiny se dvěma dětmi garantované státem je 10 830 korun. Názory občanů se v tomto směru až překvapivě shodují se sociální politikou vlády. Snad je to tím, že společnost se už vyvíjí poměrně stabilně a lidé se snáze orientují v tom, jaké mají potřeby a možnosti," míní sociolog a ředitel agentury STEM Jan Hartl.
Znamená to tedy také to, že jsou lidé spokojenější se sociální politikou vlády?
Náznaky toho, že sociální systém není naladěn úplně špatně, tam jsou. Ale v situaci, kdy se ekonomika zatím nevyvíjí nijak rychle, lidé cítí větší potřebu jistoty. A to pak zvyšuje nároky na sociální systém. Zjednodušeně řečeno, lidé si říkají: "Dnes mi to stačí, ale kdoví jak na tom budu za chvíli, a proto raději chci dvakrát víc."
Jestliže stát zaručuje takové životní minimum, které odpovídá i představám lidí o hranici chudoby, jak je možné že se stále velká část lidí ocitá pod touto hranicí?
Životní minimum je sice dobře nastavené pro rodiny se dvěma dětmi, ovšem ne pro jednočlenné domácnosti, kam patří hlavně důchodci. Ta metodika výpočtu životního minima zřejmě nepokryje jejich skutečné potřeby. Naopak velmi početné domácnosti mají nárok na relativně vyšší životní minimum, než odpovídá jejich potřebám. Tento systém výpočtu životního minima zřejmě bude třeba změnit.
Dvě pětiny lidí se cítí chudými, přitom mzdy podle statistiků v uplynulých letech rostly rychleji než ceny. Jak to že se lidem nedaří lépe?
Pocit chudoby je vždycky spojen s představami o tom, jaká životní úroveň je běžná. A tyto představy se mění. Problém je, že už se cítíme součástí západní Evropy, a tak jsou naše očekávání vyšší, než odpovídá růstu ekonomiky. Cítíme se stále chudí, i když ve srovnání s minulou situací jsme na tom lépe. Je to podobné jako na východě Německa, kde lidé rozhodně necítí absolutní bídu, ale jsou deprivovaní, že ve srovnání s těmi západními zeměmi jsou na tom hůře, a navíc nevidí cestu k rychlé nápravě.

Podle průzkumu STEM se 38 procent lidí domnívá, že jejich rodina je chudá. Sociologové tvrdí, že mezi těmito lidmi se vyskytují jak ti, kteří prožívají skutečnou a trvalou bídu, tak ti, jejichž rodina je jen špatně zajištěna a do finanční nouze se dostává občas.

"Pokud jde o pocit trvalé chudoby, ten má v České republice zhruba pět až deset procent lidí a tento podíl se od roku 1993 příliš nemění. Pak je zde zhruba třetina lidí, kteří se ve stavu materiálního nedostatku nacházejí nárazově. Jejich počet v poslední době mírně klesá," vysvětluje ředitel agentury STEM sociolog Jan Hartl.

O tom, že pocity ohledně ekonomické situace se zlepšují, svědčí i řada dalších průzkumů. Sociologové upozorňují, že ubývá těch, kteří cítí obavy z hospodářského vývoje. Na jaře před dvěma lety se tak cítilo více než osm občanů Česka z deseti. Dnes již takové obavy vyjadřuje "jen" 66 procent lidí. Je to proto, že se lidem zvyšují platy? Nebo snad vidí okolo sebe, jak ubývá nezaměstnaných? Podle sociologů nikoliv.

"Na vlastní kůži zatím většina lidí zlepšení necítí. Nezaměstnanost neklesá tak rychle, ani platy nerostou tempem, aby si toho každý všiml. Ale politici a média už delší dobu mluví o tom, že se ekonomice daří lépe. A to lidem dává naději," říká socioložka STEM Jitka Brátková.

Jen za poslední měsíc se lidé například dozvěděli, že ekonomika loni rostla nečekaně rychle, že nezaměstnanost klesla a že platy rostly rychleji než ceny v obchodech.

Vypadá to jako úkol pro chytrou horákyni - chudým, nezaměstnaným a starým lidem musí stát pomáhat, ale rozhodně ne za cenu utrácení peněz daňových poplatníků.
Nejde však o pohádkově zapeklitý úkol, ale o skutečná přání průměrného českého voliče.

Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění, do kterého agentura STEM zapojila více než 1600 lidí, si totiž většina Čechů přeje právě toto: sociálně citlivý stát bez velkých daňových nákladů. Rozporuplnost názorů většiny českých obyvatel je patrná například na jejich postoji k otázce, zda je správné, aby stát pomáhal velkým průmyslovým podnikům.

Pokud se připomene, že stát svou podporou krachujících podniků zároveň zabraňuje růstu nezaměstnanosti, vyslovuje se 69 procent lidí pro podporu. Když však sociologové postaví otázku jinak - tedy jestli je správné, že stát pomáhá přežít velkým průmyslovým podnikům z peněz daňových poplatníků -, je si 57 procent Čechů jisto, že nikoliv.

"Je zcela zřejmé, že podpora dotacím výrazně narůstá tehdy, je-li jimi sledován nějaký sociální cíl. Například pomoc rodinám s dětmi, sociálně potřebným či důchodcům. Naopak při každé zmínce o tom, že podpory budou hrazeny z peněz daňových poplatníků, ztrácí tato opatření své příznivce," říká socioložka Věra Haberlová, která průzkum zpracovala.

Sociologové přitom upozorňují, že podpora zásahům státu je v České republice ve srovnání s okolními zeměmi poměrně vysoká a vyjadřují ji často i lidé s vyššími příjmy, kteří se hlásí k pravicovému smýšlení. Naopak velké rozdíly mezi Čechy panují v názoru na to, zda se zemi hospodářsky daří, či zda je třeba mít obavy z budoucnosti.

Vývoj ekonomiky považují za pozitivní většinou lidé s osobními příjmy přes devět tisíc korun, ti, kteří, se cítí solidně zajištěni, podnikatelé, živnostníci, studenti, mladší a vzdělanější lidé.

Naopak většinou v nepříznivém světle vidí budoucnost ti, jejichž osobní měsíční příjem nepřesahuje sedm tisíc korun, osoby starší 60 let, lidé se základním vzděláním a nezaměstnaní.

U všech těchto skupin ovšem v poslední době optimismus stoupá. Například 44 procent všech domácností tento měsíc uvedlo, že se jim z jejich příjmů podařilo v posledních třech měsících něco uspořit. Před dvěma lety si úspory mohlo dovolit podle svých vlastních slov jen 36 procent lidí.