Husa se nezapíjí pivem

Do Mělnické vinárny na Národní třídě, následovnice starého a předchůdkyně nového Paukertova restaurantu, jsem začal chodit brzy po jejím otevření v první polovině šedesátých let. Většinou už dopoledne a kupodivu na pivo, které tam fakticky měli, i když tehdy ještě nikoli čepované, nýbrž balené do skla, jak se tomu správně říká v nauce o zboží. Než jsem v ranném odpoledni podlehl svodům denní vinárny a poručil si konečně víno, oddával jsem se soustředěně hned dvojímu géniu loci: tušenému prvorepublikovému a hmatatelnému poválečnému. Na stěnách dřevem obloženého lokálu byly přibity cedulky upozorňující, kdo kde sedával. Já osobně jsem se však nechtěl posadit na odiv jako Viktor Dyk, hrdě vzpomenutý na největší ceduli, a tak jsem vždy zalezl i s doprovodem do jednoho ze tří separátních boxů. Po rekonstrukci v roce 1995 jsem k Paukertovi s notným zpožděním zvědavě zavítal a zjistil, že zmíněný prvorepublikový duch byl velmi plasticky zviditelněn. Milované boxy,na rozdíl od dřevěného obložení z doby studené války, pochopitelně zůstaly. Bohužel už do nich nelze zalézat s historicky překonanými květinovými buchtami, zato se v nich ochotně odvazují mondénní dámy jako za starých časů, kdy na stěnách visely akty přítelkyň hostů, které věrně zobrazoval dvorní malíř rodiny Paukertů, bohémský šlechtic Skramlík. Jednalo se hlavně o nápadité variace na motiv Markéty svádějící Fausta. Jak známo, nelze vyhovět všem. Zatímco dosavadní štamgasti, především chudí umělci, změnou valně nadšeni nejsou, jiní hosté, zejména ti starší, kteří sem chodili ještě jako děti, staronového majitele za bohulibé navázání na předválečnou tradici velebí. Na svatého Martina zde jeden z nadšených pamětníků dokonce v rámci sázky snědl devět vykostěných husí, které zapil třiatřiceti třetinkami plzeňského. Ostatně vynikající husu tady může zájemce spořádat kdykoli a bez rekordních záměrů, jen bych si dovolil upozornit na choulostivou otázku doprovodného nápoje. V sousedním, gastronomicky vyspělejším Rakousku se nezapíjí husa pivem, ale zásadně červeným vínem. Když tam nedávno jeden nešťastník inzeroval zlevněné husy, zcela nevhodně doplnil reklamní zátiší s jednou z nich sklenicí zpěněného piva, což mezi znalci vyvolalo bouři nevole. Paukertův host se rozhodne sám. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby na tom zarputilý pivař trval, přinesli by mu, pečlivě zakrývajíce údiv, pivo třeba i k palačince. Ovšem nejen husou živ je člověk. Vyzkoušel jsem brokolicový krém se smetanou (30 Kč) a vinařský hovězí guláš se špekovými knedlíky (115 Kč). Následoval jablkový závin s ořechy (45 Kč). Jsou zde ovšem k mání i žabí stehýnka na česneku nebo šneci na jehle v anglické slanině, dále výběr hlavních jídel od svíčkové na smetaně přes filé ze pstruha a nadívanou křepelku až po kančí kýtu pečenou na česneku a závoru či T-bone steak. Proto není divu, že rozjímaje po obědě nad vínem jsem Paukertovi i za rozhněvané umělce odpustil návrat ke staré tradici, kterou moudře obohatil o teplou kuchyni. Při odchodu jsem samým vzrušením málem zapomněl, že se musí projít sousední místností, kde majitel zřídil stylový Turf Club, jehož celou jednu stěnu zdobí výjevy z Velké pardubické. Zatímco při vstupu do podniku jsem si nástěnné malby povšiml jen zběžně, na cestě ven, zřejmě posílen skvělým vínem Josefa Valihracha z Krumvírského vinařství, jsem na zdi zřetelně rozpoznal zdecimované koně po hromadném pádu a nad nimi mezi diváky bývalého ministra vnitra Rumla zděšeně přihlížejícího, jak jeho sbory masakrují ochránce zvířat. Druhý den jsem se poněkud zmaten vrátil. Ke své potěše jsem mohl konstatovat, že Ruml i ochránci zvířat zmizeli. Zbyli jen koně jako živí, plavně se vznášející nad Taxisovým příkopem, a hosté jako malovaní, udatně stolující pod nimi.

Jan Paukert

Národní 17, 110 00 Praha 1
Otevřeno denně 11.30-23.00 hod

Turf Club 30 osob, Paukert Club 30 osob
Plzeňský prazdroj 12° 0,3l 30 Kč ****
Kvalita obsluhy *****
Celkový dojem ***
Žádná hvězdička je nejméně, pět nejvíc. Útratu si autoři hradí sami, o hodnocení personál neví.