Svítivě žlutý nápoj je neuvěřitelně sladký "tlamolep". Chutná jako rozpuštěná žvýkačka, po vypití jedné sklenky vám zůstane celý večer jazyk nabarvený na žluto. Kromě cukru je hlavní přísadou extrakt z rostlinky aloizie trojlisté a pak jako u každé limonády řada chemických dochucovadel.
Ale Peruánci se po ní mohou utlouct. A hlavně jsou hrdi na to, že jejich národní pitivo, jehož recepturu dal dohromady paradoxně britský migrant José R. Lindley, to natřelo gringům. Dokázalo totiž v 80. a 90. letech odolat masivním snahám světového producenta, společnosti Coca-Cola, o to, aby místní Inca Kolu zavrhli.
Coca-Cola chtěla peruánský nápoj zničit, pak ho koupila
Již tak cukrová bomba z USA byla dokonce ještě přislazována, aby co nejvíce vyhovovala zdejšímu gustu. Přesto importovaná kola tu domácí z peruánského trhu nevytlačila a stále zaostávala v prodeji. Dokonce musela potupně souhlasit s tím, aby se v McDonald’s, kde se pijí výhradně výrobky světové limonádové jedničky, mohla nalévat i Inca Kola. V roce 1995 to byl precedent.
Když to tady Coca-Cole Company na rozdíl od jiných latinskoamerických zemí, kde zlikvidovala domácí konkurenci, nevyšlo po zlém, zkusila to po dobrém. Nabídla zahrnutí Inca Koly, která se vyrábí od roku 1935, mezi své značky. Tři sta milionům dolarů její majitelé nemohli odolat. Jejich produkt, který má kvůli tloustnoucí peruánské populaci i "light" variantu, se už jedenáct let prodává pod křídly megavýrobce limonád z Atlanty.
Inca Kola, která dala chuť i místní zmrzlině, je vedle ruin Machu Picchu symbolem země. Proto jdou mezi turisty, kterých se žádný Peruánec nezapomene optat, jestli už nápoj vyzkoušeli, skvěle na odbyt žlutá firemní trička s modrým logem. Je na něm napsáno: Inca Kola - chuť Peru.
