Modrého mečouna ulovil Stařec z novely Ernesta Hemingwaye. Modrého mečouna má ve znaku také IGFA, největší organizace sdružující sportovní rybáře, se sídlem v Dania Beach na Floridě. Modrý mečoun je zároveň symbolem nadace Billfish Foundation z Fort Lauderdale v Kalifornii, která sbírá a vyhodnocuje všechny dostupné informace o této rybě.
Její členové ji po ulovení pouštějí zpět do moře (se sondou poblíž hřbetní ploutve, obsahující údaje, kde byl mečoun chycen). Jsou to sportovní i profesionální rybáři. Modrého mečouna si ponechají pouze v případě, že při souboji umírá na zástavu srdce. I tak ale mohou o úlovek přijít, poněvadž nepsaný zákon velí vytáhnout rybu na loď pouze vlastníma rukama pomocí provazu, nejlépe omotaného a zadrhnutého kolem meče ryby. V žádném případě nelze použít hák, jímž běžně rybáři vytahují za žaberní oblouk z vody i štiky na našich řekách. Pokud je vás tedy na lodi málo, velkého mečouna z vody nedostanete.
Rekordy a kilogramy
Na Doradu nás poslední květnový den bylo málo, kapitán lodi Antonio Deniz, jeho šestnáctiletý pomocník Hafez, patnáctiletý fotograf Matěj a já. Už druhý den jsme se snažili chytit velkou rybu a loď za sebou měla opět dobrých tři sta kilometrů plavby. Křižovali jsme při nich průliv mezi ostrovy Gran Canaria a Tenerife vyzbrojeni na zádi důmyslným systémem osmi prutů s umělými návnadami připomínajícími barevné sépie. Dorado je vláčelo těsně pod hladinou asi třicet metrů za sebou. Antonio Deniz dosáhl v kanárských vodách podle tabulek IGFA jedenácti světových rekordů ve sportovním rybolovu a přestal je už počítat. Víc než rekordů vlastních si cení těch, jichž dosáhl se svými klienty, sportovními rybáři. Jeden z nich, v kategorii dospělých, drží pro celý Atlantik, lze-li to tak říci, rybářka Anna Holmeová. V roce 1986 chytila z Denizovy lodi modrého mečouna o váze 364 kilogramů. Ve své třídě zůstal rekord nepřekonán, ale tabulky IGFA uvádějí, že o jedenáct let později dorostenec M. Brent ulovil u Madeiry modrého mečouna, který vážil 370 kilogramů. A junior Bill Reily zdolal na začátku prosince roku 2000 na moři před Honolulu rybu téhož druhu, která vážila dokonce 450 kilogramů!
Konečně, ryba je tady
Náš modrý mečoun se objevil přesně ve dvě hodiny odpoledne, právě když Antonio Deniz otočil loď k domovskému přístavu Puerto Rico. Do té doby se zdálo, že nemáme štěstí. Jako by mečouni a tuňáci všech druhů, dorada a další ryby začali letos svou cestu ke břehům východní Afriky za rozmnožováním opožděně. Chvilku se neděje vůbec nic, ale pak se nad hladinou objeví vysoká štíhlá ploutev a rychle řeže vodu. Ocasní ploutev velkého mečouna. Ryba se žene za lodí velkými skoky - šikmo vpravo, napříč vlevo, oblouk, znovu dopředu. To jsou čtyři návnady stržené ze závěsného systému, šikmo vlevo - pátá... Vzápětí je ploutev vzdálena dobrých třicet metrů od poslední z nich. Padesát metrů, šedesát. Už se nevrátí, říkám, ale je tu nový útok. Modrý mečoun popadne umělou sépii a skokem s ní zamíří pod hladinu. Poprvé se ve slunci blýskne tělo obrovské ryby a pak bzučí brzda navijáku. Loď zpomaluje, zastaví, z kotouče je pryč 300 metrů silonu a pak daleko na moři vyskočí vysoko nad obzor modrý mečoun a začíná metat salta. Spotřebuje na ně dalších 200 metrů vlasce. Jako by ho vůbec nezajímala utažená brzda, která bzučí jako obrovský čmelák. A znovu k nebi. Těch skoků je snad dvacet, třicet a vypadá to, jako kdyby ryba skákala od Gran Canarie k Tenerife a zase zpět. Matěj zuří, že nemáme teleobjektiv. V té chvíli už sedím na otočné stoličce, přikurtován popruhy k prutu, který Antonio pro jistotu přivazuje k lodi dlouhou šňůrou (mistra světa Charlieho Stiebelmanna dokázal strnout do moře patnáctikilogramový tuňák). Chodidla zapřená do opory pro nohy a celým tělem, nohama, zády, rukama, se pokouším zvednout kovový prut ohnutý špicí k hladině nahoru. Když se mi to povede, rychle se předkloním a snažím se navíjením získat tolik z volné šňůry, co se jen dá. Délku ryby odhaduji ke třem metrům. A délku boje s ní? "Čtyřicetikilového tuňáka můžeš tahat čtyři hodiny, říká Antonio. Ale velká ryba to klidně může vzdát dřív." Kapitán přitom nekompromisně vytahuje z pouzdra bodec se sondou, jíž se chystá úlovek označit a pustit. Jen co ho přitáhnu k lodi... Jen co ho přitáhnu? Rejnoka o váze 123 kilogramů jsem v lednu za zdvořilých poznámek dona Antonia o odlišnosti přístupů k technice lovu zvedal z hloubky 27 metrů tři a půl hodiny. Teď je pod námi tisícimetrová hlubina a na navijáku ještě 300 metrů silonu.
Kdo je soupeř?
Ryba zůstává dál přilepená, což je v hantýrce kanárských rybářů označení pro hluboký zásek. Je mi jasné, že takhle velkou rybu jsem z vody ještě netahal. Po půlhodině jsem mečouna přitáhl až k lodi, povolil mu a čekal, že vyskočí někde blízko. Potřeboval jsem mečouna vidět zblízka, abych věděl, jak dál. Samozřejmě že jsem tím riskoval ztrátu ryby, protože ji zkrácený silon nemusel dostatečně odpružit. (Před týdnem Antonio Denis zasekl osamělého a zřejmě největšího mečouna své kariéry. Odhadoval ho na čtyři a půl metru. Nechal rybu těsně u lodi vyskočit kolmo vzhůru. Smála se na nás z výšky deseti metrů. Pak se mečoun zapíchl do vody za zádí a utrhl se). Náš mečoun se vznese nad hladinu asi 30 metrů od lodi. Konečně mám jasnou představu, s kým bojuji. Ryba je větší a určitě mnohem těžší, než jsem si myslel. Na to mi ukradne 300 metrů šňůry, aniž mi dá jakoukoliv šanci, abych ji zastavil. Znovu mířím špičkou prutu k nebi - nohy, záda, ruce. Předklon a naviják... Když je u lodi, zvednu mečounovi ze všech sil hlavu nad vodu a Hafez se rybu snaží uchopit za meč, aby ji zbavil udice, zatímco Antonio na ni míří bodcem se sondou...
A naviják drnčí
Meč prosviští Hafezovi kolem hlavy, naviják se rozdrnčí a opět je 300 metrů silonu v tahu. Pomalu, pomalu, nabádá Antonio, mějte trpělivost! Ale já už o svém mečounovi něco vím. Nemohu mu dopřát ani trochu klidu. Žádný oddechový čas. Uteklo 50 minut a mně v hlavě duní sbíječky, sípu, nejsem schopen odpovídat Antoniovi, poněvadž nedokážu popadnout dech a tělo mám na kaši. Znovu dostanu mečouna k lodi a znovu ho ztratím. A ještě jednou, to se Antoniovi povede označit rybu. Ještě to chce odstřihnout kleštěmi hroty háčků, jimiž má ryba prošitou tlamu, a zbavit ji udice. Nedojde k tomu, protože je už nejmíň 150 metrů ode mne. Pak se mění taktika - pět metrů ona, pět já. Pět metrů ona, šest já. Bojuje teď dobrých 80 metrů pod lodí, ale táhnu ji nahoru a vím, že nesmím povolit, aby nezamotala silon do šroubů. Když spatřím temný hřbet a vzápětí světlé břicho a ještě jednou hřbet a břicho, vím, že se modrý mečoun obrací a že mu právě puklo srdce v boji. Ryba vážila 222 kilogramů a měřila tři a půl metru. Ještě dvakrát jsme ji málem ztratili, poněvadž vahou vyklouzla z provazů. Její maso (je považováno za nejlepší rybí maso vůbec) rozdal Antonio Denis v jedné chudé čtvrti v Las Palmas.
MAJESTÁTNÍ TROFEJ.
Maso mečouna rozdal kapitán lodi v jedné chudé čtvrti v Las Palmas, meč, kostní výběžek, zůstal jeho přemožiteli.
NÁDOBÍČKO NA ZÁDI
Na konci lodi číhá na modrého mečouna důmyslný systémem osmi prutů s umělými návnadami, připomínajícími barevné sépie. Dorado je vláčelo těsně pod hladinou asi 30 metrů za sebou.
MŮŽE MÍT I PŮL TUNY.
Modrý mečoun (Macaira nigricans) může dosáhnout váhy i přes půl tuny, pro sportovního rybáře by však byl při takové váze už zřejmě neulovitelný. Tenhle úlovek měl 222 kilogramů a zřejmě představuje neoficiální český rekord.
Její členové ji po ulovení pouštějí zpět do moře (se sondou poblíž hřbetní ploutve, obsahující údaje, kde byl mečoun chycen). Jsou to sportovní i profesionální rybáři. Modrého mečouna si ponechají pouze v případě, že při souboji umírá na zástavu srdce. I tak ale mohou o úlovek přijít, poněvadž nepsaný zákon velí vytáhnout rybu na loď pouze vlastníma rukama pomocí provazu, nejlépe omotaného a zadrhnutého kolem meče ryby. V žádném případě nelze použít hák, jímž běžně rybáři vytahují za žaberní oblouk z vody i štiky na našich řekách. Pokud je vás tedy na lodi málo, velkého mečouna z vody nedostanete.
Rekordy a kilogramy
Na Doradu nás poslední květnový den bylo málo, kapitán lodi Antonio Deniz, jeho šestnáctiletý pomocník Hafez, patnáctiletý fotograf Matěj a já. Už druhý den jsme se snažili chytit velkou rybu a loď za sebou měla opět dobrých tři sta kilometrů plavby. Křižovali jsme při nich průliv mezi ostrovy Gran Canaria a Tenerife vyzbrojeni na zádi důmyslným systémem osmi prutů s umělými návnadami připomínajícími barevné sépie. Dorado je vláčelo těsně pod hladinou asi třicet metrů za sebou. Antonio Deniz dosáhl v kanárských vodách podle tabulek IGFA jedenácti světových rekordů ve sportovním rybolovu a přestal je už počítat. Víc než rekordů vlastních si cení těch, jichž dosáhl se svými klienty, sportovními rybáři. Jeden z nich, v kategorii dospělých, drží pro celý Atlantik, lze-li to tak říci, rybářka Anna Holmeová. V roce 1986 chytila z Denizovy lodi modrého mečouna o váze 364 kilogramů. Ve své třídě zůstal rekord nepřekonán, ale tabulky IGFA uvádějí, že o jedenáct let později dorostenec M. Brent ulovil u Madeiry modrého mečouna, který vážil 370 kilogramů. A junior Bill Reily zdolal na začátku prosince roku 2000 na moři před Honolulu rybu téhož druhu, která vážila dokonce 450 kilogramů!
Konečně, ryba je tady
Náš modrý mečoun se objevil přesně ve dvě hodiny odpoledne, právě když Antonio Deniz otočil loď k domovskému přístavu Puerto Rico. Do té doby se zdálo, že nemáme štěstí. Jako by mečouni a tuňáci všech druhů, dorada a další ryby začali letos svou cestu ke břehům východní Afriky za rozmnožováním opožděně. Chvilku se neděje vůbec nic, ale pak se nad hladinou objeví vysoká štíhlá ploutev a rychle řeže vodu. Ocasní ploutev velkého mečouna. Ryba se žene za lodí velkými skoky - šikmo vpravo, napříč vlevo, oblouk, znovu dopředu. To jsou čtyři návnady stržené ze závěsného systému, šikmo vlevo - pátá... Vzápětí je ploutev vzdálena dobrých třicet metrů od poslední z nich. Padesát metrů, šedesát. Už se nevrátí, říkám, ale je tu nový útok. Modrý mečoun popadne umělou sépii a skokem s ní zamíří pod hladinu. Poprvé se ve slunci blýskne tělo obrovské ryby a pak bzučí brzda navijáku. Loď zpomaluje, zastaví, z kotouče je pryč 300 metrů silonu a pak daleko na moři vyskočí vysoko nad obzor modrý mečoun a začíná metat salta. Spotřebuje na ně dalších 200 metrů vlasce. Jako by ho vůbec nezajímala utažená brzda, která bzučí jako obrovský čmelák. A znovu k nebi. Těch skoků je snad dvacet, třicet a vypadá to, jako kdyby ryba skákala od Gran Canarie k Tenerife a zase zpět. Matěj zuří, že nemáme teleobjektiv. V té chvíli už sedím na otočné stoličce, přikurtován popruhy k prutu, který Antonio pro jistotu přivazuje k lodi dlouhou šňůrou (mistra světa Charlieho Stiebelmanna dokázal strnout do moře patnáctikilogramový tuňák). Chodidla zapřená do opory pro nohy a celým tělem, nohama, zády, rukama, se pokouším zvednout kovový prut ohnutý špicí k hladině nahoru. Když se mi to povede, rychle se předkloním a snažím se navíjením získat tolik z volné šňůry, co se jen dá. Délku ryby odhaduji ke třem metrům. A délku boje s ní? "Čtyřicetikilového tuňáka můžeš tahat čtyři hodiny, říká Antonio. Ale velká ryba to klidně může vzdát dřív." Kapitán přitom nekompromisně vytahuje z pouzdra bodec se sondou, jíž se chystá úlovek označit a pustit. Jen co ho přitáhnu k lodi... Jen co ho přitáhnu? Rejnoka o váze 123 kilogramů jsem v lednu za zdvořilých poznámek dona Antonia o odlišnosti přístupů k technice lovu zvedal z hloubky 27 metrů tři a půl hodiny. Teď je pod námi tisícimetrová hlubina a na navijáku ještě 300 metrů silonu.
Kdo je soupeř?
Ryba zůstává dál přilepená, což je v hantýrce kanárských rybářů označení pro hluboký zásek. Je mi jasné, že takhle velkou rybu jsem z vody ještě netahal. Po půlhodině jsem mečouna přitáhl až k lodi, povolil mu a čekal, že vyskočí někde blízko. Potřeboval jsem mečouna vidět zblízka, abych věděl, jak dál. Samozřejmě že jsem tím riskoval ztrátu ryby, protože ji zkrácený silon nemusel dostatečně odpružit. (Před týdnem Antonio Denis zasekl osamělého a zřejmě největšího mečouna své kariéry. Odhadoval ho na čtyři a půl metru. Nechal rybu těsně u lodi vyskočit kolmo vzhůru. Smála se na nás z výšky deseti metrů. Pak se mečoun zapíchl do vody za zádí a utrhl se). Náš mečoun se vznese nad hladinu asi 30 metrů od lodi. Konečně mám jasnou představu, s kým bojuji. Ryba je větší a určitě mnohem těžší, než jsem si myslel. Na to mi ukradne 300 metrů šňůry, aniž mi dá jakoukoliv šanci, abych ji zastavil. Znovu mířím špičkou prutu k nebi - nohy, záda, ruce. Předklon a naviják... Když je u lodi, zvednu mečounovi ze všech sil hlavu nad vodu a Hafez se rybu snaží uchopit za meč, aby ji zbavil udice, zatímco Antonio na ni míří bodcem se sondou...
A naviják drnčí
Meč prosviští Hafezovi kolem hlavy, naviják se rozdrnčí a opět je 300 metrů silonu v tahu. Pomalu, pomalu, nabádá Antonio, mějte trpělivost! Ale já už o svém mečounovi něco vím. Nemohu mu dopřát ani trochu klidu. Žádný oddechový čas. Uteklo 50 minut a mně v hlavě duní sbíječky, sípu, nejsem schopen odpovídat Antoniovi, poněvadž nedokážu popadnout dech a tělo mám na kaši. Znovu dostanu mečouna k lodi a znovu ho ztratím. A ještě jednou, to se Antoniovi povede označit rybu. Ještě to chce odstřihnout kleštěmi hroty háčků, jimiž má ryba prošitou tlamu, a zbavit ji udice. Nedojde k tomu, protože je už nejmíň 150 metrů ode mne. Pak se mění taktika - pět metrů ona, pět já. Pět metrů ona, šest já. Bojuje teď dobrých 80 metrů pod lodí, ale táhnu ji nahoru a vím, že nesmím povolit, aby nezamotala silon do šroubů. Když spatřím temný hřbet a vzápětí světlé břicho a ještě jednou hřbet a břicho, vím, že se modrý mečoun obrací a že mu právě puklo srdce v boji. Ryba vážila 222 kilogramů a měřila tři a půl metru. Ještě dvakrát jsme ji málem ztratili, poněvadž vahou vyklouzla z provazů. Její maso (je považováno za nejlepší rybí maso vůbec) rozdal Antonio Denis v jedné chudé čtvrti v Las Palmas.
MAJESTÁTNÍ TROFEJ.
Maso mečouna rozdal kapitán lodi v jedné chudé čtvrti v Las Palmas, meč, kostní výběžek, zůstal jeho přemožiteli.
NÁDOBÍČKO NA ZÁDI
Na konci lodi číhá na modrého mečouna důmyslný systémem osmi prutů s umělými návnadami, připomínajícími barevné sépie. Dorado je vláčelo těsně pod hladinou asi 30 metrů za sebou.
MŮŽE MÍT I PŮL TUNY.
Modrý mečoun (Macaira nigricans) může dosáhnout váhy i přes půl tuny, pro sportovního rybáře by však byl při takové váze už zřejmě neulovitelný. Tenhle úlovek měl 222 kilogramů a zřejmě představuje neoficiální český rekord.
