Hlavními tématy posledních let je sucho a rostoucí teploty. Co s tím mohou dělat zemědělci?
Co se týče teploty a nedostatku vody, tak to moc řešit nelze. Zmírnit škody však ano. Měli bychom se více zaměřit na šlechtění polních plodin, které jsou odolné vůči suchu. Více by se měla zapojit i akademická obec, která v tomto směru zemědělcům hodně dluží.
Jak by se měla zapojit?
Třeba v USA se vědci mnohem více podílejí na šlechtění geneticky modifikovaných plodin se zaměřením na odolnost proti suchu. U nás v Evropě se o tomto směru nelze vůbec bavit. Při měnícím se klimatu a explozivním růstu populace se ale bez odolnějších a úrodnějších plodin neobejdeme – v roce 2050 bude na planetě 9,5 až 10 miliard obyvatel. Dnes běžně pěstované odrůdy polních plodin při zhoršujících se klimatických podmínkách lidstvo prostě nenakrmí.
Rok stojíte v čele agrární komory. Dělali naši zemědělci celou dobu něco špatně?
Zemědělci dělali a stále ještě dělají špatně jednu věc - nikdy se nedokázali domluvit a sjednotit a to oslabovalo jejich pozici. Zároveň se museli chovat tak, aby ekonomicky přežili a svou výrobu tomu přizpůsobili. Tim pádem došlo k drastickým redukcím chovů hospodářských zvířat a těžiště produkce se přesunula do rostlinné výroby.
Stát při transformaci zemědělství ve druhé polovině 90. let nedovolil restituovat právnické osoby, tedy bývalé družstevní cukrovary, mlékárny, které naši předci zakládali už na počátku dvacátého století. Ta ale nebyla svým původním majitelům nikdy navrácena. A tím bylo rozhodnuto o oddělení zemědělské prvovýroby od zpracovatelů.
Čemu by to pomohlo?
Kdyby u nás zůstali pohromadě pěstitelé, chovatelé, zpracovatelé potravin a následně obchod, měli by mnohem větší sílu. Na konci potravinové vertikály jsou u nás jen nadnárodní řetězce a ty si diktují. Kvůli nim jsme drasticky snižovali potravinovou soběstačnost.
A v čem jsou zahraniční řetězce špatné?
Špatné jsou v tom, že ovládají potravinářskou vertikálu a mají sílu diktovat podmínky a ceny zpracovatelům a zemědělcům. Ti jsou atomizovaní a nemají šanci se účinně bránit. Zahraniční řetězce jsou kapitálově velmi silné, preferují dovoz potravin ze zahraničí před českými produkty. Výsledkem je dramatická potravinová nesoběstačnost a saldo agrárního zahraničního obchodu minus 30 až 40 miliard korun za rok.
Po revoluci vznikly poměrně silné zemědělskoprůmyslové koncerny a ty se mezi sebou domluvit umějí.
Nedá se říct, že české zemědělství ovládají velké koncerny. Aby to tak nebylo, od toho je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pravda ale je, že struktura našeho zemědělství je odvozena od násilné kolektivizace 50. let a velké podniky zabezpečují přes 80 procent zemědělské produkce.
A není chyba, že v tom ČR pokračuje? Nemá i tohle dopad na horšící se kvalitu půdy? Jinde v Evropě se prosazuje více regionální zemědělství.
To při našich přírodních podmínkách ani nejde. Základem našeho zemědělství by měla být živočišná výroba a daleko vyšší počty chovaných zemědělských zvířat.
Zemědělský podnik obhospodařující stovky hektarů se k půdě ale nechová jako malý sedlák...
To ale není pravda. Jako prezident Agrární komory jsem se potkával i s těmi největšími zemědělci a všichni měli a mají vztah k půdě a krajině. O půdu se starají zemědělci, a ne manažeři. Koneckonců půda je to, co je živí a co rozhoduje o jejich ekonomickém výsledku.
Velké firmy ale hospodaří na velkých polích, kvůli nimž mizí remízky a další krajinné prvky, které jsou pro kvalitní životní prostředí důležité.
To je věc ekonomických nástrojů. I velcí se budou chovat podle toho, jak bude nastavena politika, zejména ta dotační.
Není to ale tak, že stávající dotační politika velkým půdním celkům nahrává? A kvůli nim potom půda například hůře vsakuje vodu.
To jsou názory laiků. Pokud je půda v pořádku a má dostatek organické hmoty, tak velké pole zadržuje vodu stejně jako malé.
Podstata problému dle mého názoru spočívá vtom, že se u nás drasticky a nezodpovědně snížila živočišná výroba a stavy hospodářských zvířat. Z polí v důsledku toho zmizely pícniny, protože je málo dobytka, konkrétně cca 550 tisíc hektarů. Dřív byl každý třetí hektar orné půdy zelený, dnes tvoří pícniny na orné půdě zhruba 16 procent. A s úbytkem zvířat chybí i organické hnojení. Ato je stejné u malých i velkých.
A neměl by stát tento trend zvrátit větší podporou těch malých?
Ale to nelze nařídit. Zemědělskou tradici malých hospodářství u nás přerušil minulý režim. Po revoluci šli lidé za prací do měst, málokdo se chtěl vrátit na rodinný statek. Dnes je u nás zemědělec brán málem jako škůdce krajiny a nepřítel státu.
