Ananas

Ananas | foto: Profimedia.cz

Nezačalo to Instagramem. Jídlem se lidé chlubili už před stovkami let

  • 3
V současnosti své bohatství miliardáři dávají na odiv různorodě – drahými auty, dovolenými do tropických krajů či okázalými recepcemi. Před stovkami let se však před přáteli boháči předváděli úplně jinak. Největší oblibu mělo drahé jídlo. Například ananas či celer však nejedli, ale jen ho ostatním ukazovali.

Jídlo patří na sociální síti Instagram mezi nejfotografovanější a nejčastěji prohlížené předměty. Podle průzkumu z roku 2017 své obědy či večeře pravidelně fotí skoro sedmdesát procent všech mileniálů. Chutné a dobře vypadající jídlo se v některých kruzích stalo jedním z důkazů, že se člověku žije dobře.

Nejde přitom o tak moderní záležitost, jak by se mohlo zdát. Dobré jídlo lidé na odiv dávali od pradávna. A většinou jim ani nezáleželo na tom, jakou má vlastně chuť. Důležitá byla cena.

Jedním z nejznámějších případů takového přístupu jsou ananasy v georgiánské Anglii. Ty se na Britských ostrovech poprvé objevily v polovině sedmnáctého století, a přestože se zprvu objevovaly jen na tabuli krále Karla II., brzy se rozšířily i mezi šlechtice. Protože bylo velmi obtížné pěstovat je přímo v Anglii, rychle se staly jedním ze symbolů vysokého sociálního statusu.

Ananas na piedestalu

Jen málokdo přitom tehdy věděl, jak chutnají. Jíst je by totiž bylo plýtváním. Jejich cena se pohybovala kolem 60 liber za kus, v hrubém přepočtu na dnešní české koruny to je kolem 150 tisíc.

Namísto pochoutky z nich tak byla spíše živá ozdoba, kterou se chlubili na hostinách. Jeden jim tak mohl vydržet v krajním případě až několik týdnů – nové plodenství si pořídili až ve chvíli, kdy to staré úplně shnilo, píše web The Conversation.

Jak moc byly mezi šlechtou ananasy oblíbené, je vidět i z toho, jak se na ně navázala některá odvětví ekonomiky. Řemeslníci pro ně například vyráběli speciální stojany a piedestaly, někteří bohatší šlechtici je zase pronajímali svým chudším přátelům.

Vzor ananasu se stal oblíbeným i jako architektonický motiv, často se objevoval i na šatech. Na začátku devatenáctého století si pak někteří lidé dokonce navykli s sebou ananasy jako důkaz svého bohatství nosit v podpaží při procházkách. Takovým jednáním se však vystavovali i určitému nebezpečí.

Za krádež roky v Austrálii

V tehdejší Anglii se totiž ananasy často stávaly terčem krádeží. Tresty za takové jednání však byly značné. Například v roce 1807 byl podle záznamů londýnského centrálního trestního soudu jistý John Godding za krádež sedmi ananasů odsouzen k sedmi letům ve vězeňské kolonii v Austrálii.

Nebyl si přitom nejspíš příliš vědom toho, jakou hodnotu reálně mají – ve městě, ve kterém se zastavil na útěku před zákonem, je prodal za zhruba 2,5 libry. I tak to však pro něj nejspíš byla ohromná částka. Ani o sto let později by si totiž tolik peněz běžný dělník nevydělal dříve než za zhruba dva měsíce.

O své místo na výsluní přišly ananasy až v polovině viktoriánské éry, tedy zhruba na konci 19. století. Tehdy je totiž Angličané začali masově dovážet z kolonií. Ani to však neznamenalo konec jídla jako ozdoby a důkazu statusu – ananas jen nahradil celer.

Okrasný celer

Ten se sice na Britských ostrov pěstoval častěji, vyžadoval však značnou pozornost. Aby byla jeho spodní část bílá, musel se pěstovat v „zákopech“, které bylo potřeba pravidelně prohlubovat (dnes se nejčastěji pěstují tzv. samobělicí odrůdy). Jeho hodnota však byla nižší, v současných korunách byla zhruba 5,3 tisíce korun.

Tato zelenina, která je dnes běžnou položkou mnohých menu, se tehdy používala spíš jako okrasná květina. Vznikaly na ni i speciální vázy. Existují i dobové etiketou předepsané způsoby, jak ji na stole správně naaranžovat.

I obliba celeru mezi bohatými však s tím, jak se začal více pěstovat přímo v Anglii, klesl. Po smrti královny Viktorie pak trend „chlubení se jídlem“ opadl. A zdálo se, že se už nevrátí – jeho návrat umožnil právě až Instagram.