Tržby mu rok od roku rostou zhruba o čtvrtinu a hospodaří se ziskem. Letos se dokonce pustil do stavby vlastního závodu.
Jeho rodinná firma zaměstnává deset lidí, o účetnictví se stará jeho manželka, o administrativu a obchody dcera. Jiří Mynář patří vůbec k prvním podnikatelům, kteří se u nás postavili na vlastní nohy.
"Už v roce 1988 jsme - tehdy ještě na povolení národního výboru - s kamarádem začali podnikat. Studoval jsem sice na vysoké škole důlní inženýrství, ale daleko víc mě táhla truhlařina. Dělat s dřevem jsem se učil u kamaráda, který zdědil dílnu po dědovi. Jakmile se u nás koncem 80. let trochu uvolnily poměry, založili jsme spolu firmu. Dělat nábytek mě bavilo," vypráví.
Truhlářství zažilo po pádu socialismu v Česku nebývalý boom. Jako houby po dešti rostly malé dílny, které zákazníkům nabízely to, co velké továrny neuměly: nábytek a dřevěné vybavení interiérů na míru a podle individuálních požadavků.
"Potíž byla v tom, že začínající malí živnostníci strašně těžko sháněli vybavení. Truhlářské stroje, které se daly v té době u nás koupit, byly vhodné jenom pro velkovýrobu. Malé stroje se sice daly pořídit z dovozu, ale byly pro rozjíždějící se malovýrobu drahé. S tím jsme zápolili stejně jako ostatní. Takže jsem se rozhodl dělat vybavení pro nás sám," vypráví Jiří Mynář.
Když nejsou, vyrobím si sám
Pro vlastní potřebu vymyslel a vyrobil stroj na olepování dřevěných hran.
"Než byla olepovačka hotová, spolykala spoustu času a peněz. Aby se to vyplatilo, zkusil jsem ji nabídnout i jinde a stroj se na trhu překvapivě dobře chytil," říká Mynář.
Firma tak rozšířila výrobu i o truhlářské olepovačky, které se postupně stále vylepšovaly.
Konec s truhlářstvím
Koncem 90. let vtrhly na český trh supermarkety s levnou produkcí sériového nábytku. Následkem toho ceny klesly tak, že to mnoho truhlářů položilo.
"V té době jsme s truhlařinou přestali, nemělo to dál smysl. Zato olepovačka měla slušný úspěch," popisuje ostravský podnikatel, který firmu dnes vede sám a olepovací stroje prodává nejen na domácím trhu, ale i v zahraničí.
"Ročně jich uděláme asi sto padesát a skoro polovinu vyvážíme - na Slovensko, do Litvy, Polska, Maďarska. Vývoz roste a zájem neklesá ani u nás. Teď se dokonce rýsují nějaké obchody v Německu, uvidíme, jak se to povede dotáhnout do konce. Němci mají hospodářské problémy a naše olepovačka, levnější než jejich stroje, pro ně začíná být atraktivní," říká.
Mynářův stroj na olepování hran je dnes jediným domácím výrobkem svého druhu na českém trhu. Konkurují mu už jen dovážené stroje, které jsou stále třikrát až čtyřikrát dražší než produkt malé ostravské firmy.
Možnosti na Východě
Podobná situace je i v ostatních východních zemích, kde vidí Jiří Mynář do budoucna "obrovské možnosti". Rostoucí výroba firmy si žádá i větší prostory, a tak se Mynář letos pustil do stavby nového závodu v jedné z ostravských okrajových čtvrtí.
"Příprava té stavby mě stála nejmíň pět let života," říká muž, kterému teď k roli konstruktéra, vývojáře, obchodníka a šéfa výroby přibyla ještě funkce stavbyvedoucího.
"Problém nebyl ani tak s financováním zhruba osmimilionové investice - banky dnes ziskovým malým firmám půjčují vcelku ochotně - ale spíš se získáním pozemku," popisuje problémy Mynář.
Na Ostravsku je hned několik státem dotovaných průmyslových zón. Ty však z větší části zejí prázdnotou a čekají na velké investory. Kromě toho je v regionu řada prázdných průmyslových areálů po zkrachovalých podnicích.
Přestože kraj čerpá peníze z bezpočtu programů na podporu podnikání, rozvíjející se firmy velikosti Mynářova podniku se do nich těžko vejdou. O daňových úlevách, státních pobídkách a pozemcích za symbolickou cenu si při plánování svých investic mohou nechat jen zdát.
"Prostory v průmyslových zónách nedostaneme, ceny starších hal nebo pozemků s inženýrskými sítěmi jsou zase strašně vysoké. Nakonec vás vyjde nejlevněji a nejsnáz stavět na vlastní pěst na zelené louce," říká podnikatel.
Výrobu v novém závodě se chystá rozjet začátkem příštího roku.
Podnikatel už vymýšlí nový stroj
Času na vymýšlení technických a konstrukčních fines má dnes Jiří Mynář při své deseti až dvanáctihodinové pracovní době málo. Přesto pracuje na nové verzi svého stroje.
"Zase to bude truhlářská olepovačka, ale s neobvyklým technickým řešením. Řekl bych, že to bude naprostá světová novinka. Na trh bychom ji chtěli dát už příští rok," plánuje.
