„Většina lidí to, co má na účtu, utratí, proto nás často žádají, že potřebují uložit peníze někam, kam na ně nemohou,“ tvrdí Kuthan. Na vině je podle něj i špatný vzdělávací systém.
Od října se mají opět zpřísnit podmínky pro poskytování hypoték. Půjčená částka nebude smět přesáhnout devítinásobek čistého ročního příjmu a měsíční splátka úvěru by neměla přesáhnout čtyřicet pět procent příjmu. Jaký dopad to podle vás bude mít?
Myslím, že výrazný ne. Lidé budou spíše inklinovat k jiným možnostem, jak si půjčit peníze. Budou to řešit přes rodinné příslušníky, známé nebo přes nějaké neoficiální půjčky.
To neslyším poprvé. Není pak takové zpřísňování kontraproduktivní?
To řešení není špatné, ale není koncepční. Systematičtější by bylo lidi více vzdělávat. Vysvětlovat jim, proč není dobré si půjčovat peníze, když na to nemají. Naučit je si to spočítat, aby věděli, co si mohou dovolit. Setkávám se s klienty, kteří měsíčně posílají 70 procent svých příjmů na splácení úvěrů. To není dobře. Nemají žádnou pohotovostní rezervu. A absence rezervy je fatální.
Většina tuzemských domácností prý nemůže zničehonic uvolnit z rozpočtu ani pět či deset tisíc. Když se třeba rozbije pračka. Je to pravda?
Přesně. Pak si berou půjčku za půjčkou a přeplácejí úroky. Nezamyslí se nad tím, že by měli mít finanční rezervu ve výši šesti měsíčních platů. Čím dál častěji s klienty řeším to, že jsou schopni vydělávat velmi hezké peníze, ale absolutně s nimi neumějí hospodařit.
Michal KuthanEkonomický poradce Michal Kuthan nastoupil po studiích ekonomie a managementu jako finanční a investiční poradce do finanční skupiny Vienna Insurance Group. V roce 2014 založil vlastní poradenskou společnost Boneo, která dnes pomáhá více než 800 klientům s financemi a pojištěním. Kromě toho pořádá semináře finanční gramotnosti pro školy a firmy. Michal Kuthan je držitelem mezinárodního titulu EFA (European Financial Advisor), který má u nás jen 292 poradců z celkového počtu 120 tisíc. |
Neumějí šetřit?
Lidé na to nejsou zvyklí. Nepřemýšlí dlouhodobě, neumí odkládat spotřebu.
Co to znamená?
Přijde jim hezká výplata, tak jdou a koupí si drahý počítač. Ale už nepřemýšlejí nad tím, že by jim stačil o 30 procent levnější. A že to, co by jim zbylo, by mohli odložit stranou. To se snažíme klienty naučit. Ale myslím si, že tady selhává základní vzdělávací systém, a to nejen v Česku.
Myslíte, že by se už děti na školách měly učit finanční gramotnosti?
Stoprocentně. Lidé nejsou připraveni na to, co je čeká. Chemie, fyzika, to je fajn, ale třeba v rámci občanské nauky by polovina hodin měla být věnovaná finanční gramotnosti. K tomu patří i to, jak vyplnit daňové přiznání, jaké jsou druhy pracovních poměrů a podobně. Plno lidí za mnou přijde a ani nevědí, že je na základě pracovní smlouvy někdo okrádá, neumějí si to spočítat.
Na špatnou finanční gramotnost upozorňuje hodně odborníků. Proč myslíte, že se s tím nic nedělá?
Je to pochopitelné. Stát nemá zájem, aby lidé byli finančně gramotní. Korporace i vláda – všichni chtějí, aby občan utrácel, aby se ekonomika hýbala, aby nezaměstnanost byla nízká. Ze všech stran na běžné lidi míří informace typu: tady si půjč, tady tohle si kup, tady je sleva. Ale už nikde neslyší, že by bylo dobré si na začátku měsíce, ještě než splatím složenky, dát deset procent z výplaty stranou, aby bylo na horší časy.
To je i vaše rada?
To je základní poučka, kterou kdyby se lidé řídili, tak to může mít obrovský dopad na to, jak se budou mít. U většiny lidí to funguje tak, že co mají na účtu, utratí. Každý by měl mít vlastní rezervu, kterou v případě, že se stane něco mimořádného, bude moci použít.
Když tohle klientům doporučíte, daří se jim to?
Je to pro ně těžké. Často se jim nechce. Na druhou stranu sami vidí, že to potřebují. Jeden z nejčastějších požadavků, které na nás lidé mají, je, že potřebují ochránit peníze sami před sebou. Potřebují je uložit někam, aby k nim nemohli.
Jak to řešíte?
Na to jsou ideální třeba termínované vklady. Také existují spořicí účty s výpovědní lhůtou. Než peníze chcete použít, musíte čekat třeba 30 dní, než je dostanete k dispozici. A během té doby už se člověk může zamyslet, zda je skutečně nutně potřebuje. Není řešením dát peníze na účet, ze kterého si je mohu dvěma kliknutími zase poslat zpět.
Liší se lidé z menších a z větších měst? Mají jiné smýšlení o penězích?
Ano. Liší se příjmy, výdaji i rozhazovačností. Je to dané prostředím. Lidé v Praze mají kolem sebe spoustu lákadel. Obchody, kulturu, společenské akce. Jsou obklopeni jinými lidmi, se kterými chtějí trávit čas. Jdou na večeři, zaplatí 500 korun a neřeší to. Volnočasové aktivity jsou tu dražší. Je tu vyšší životní standard a jsou na něj i vyšší náklady.
Lidé v menších městech takové možnosti nemají...
Ano, a proto je pro ně jednodušší si z nižších příjmů odkládat více peněz stranou.
Takže se dá říct, že když se odstěhuji mimo Prahu, že tím ušetřím?
Stoprocentně.
Jsou Češi v něčem typičtí, co se týče financí?
Češi jsou stále hodně konzervativní. Mají velký strach ze ztráty.
Z rizikových investic?
Ano. A pokud do nich jdou, tak proto, že si neuvědomují, že je tam velké riziko. Kdyby to věděli, tak do nich neinvestují.
Čím je tento strach způsobený?
Myslím, že je to dané historicky. Hodně lidí přišlo za minulého režimu o majetek. Generace našich rodičů i prarodičů to předává dál a to povědomí o tom přetrvává.
Co nejčastěji s vašimi klienty řešíte? Do čeho nejčastěji investují?
Trendem jsou stále hypotéky. Díky internetu se k široké mase lidí dostala informace, že není úplně moudré platit si nájem, když si mohu za stejné peníze platit hypotéku. S tím rozdílem, že za 30 let budu mít vlastní nemovitost. Zároveň hodně lidí, i obyčejných, investuje do nemovitostí, které pronajímá.
To platí i v současné době, kdy se podmínky hypoték tak zpřísňují?
Ano. Tím, že se ekonomice daří, lidé peníze mají. Bohatí bohatnou a nevědí, co s penězi. A nemovitost je stále dobrá investice. Třeba v Praze vznikají developerské projekty, které jsou zaměřeny vysloveně na to, aby byly zajímavé pro investory. Tedy aby se kupovaly nikoli k vlastnímu bydlení, ale k následnému pronájmu.
Investuje se ve velkém ještě do něčeho?
Velký boom zažívají otevřené podílové fondy. Jejich prostřednictvím lze vydělat na obchodním úspěchu známých společností z celého světa. Lidé ale také inklinují k hodně rizikovým investicím, u kterých nejsou schopni riziko dobře vyhodnotit.
Například?
Třeba korporátní dluhopisy, které si dnes může vytvořit firma libovolné velikosti, vzít si od lidí peníze a ty nikdy nesplatit.
A co kryptoměny, setkáváte se s lidmi, kteří do nich investují?
Mezi mladými je to populární, zejména mezi programátory a IT specialisty. Ale je to velmi rizikové. Pokud chce někdo peníze vložit do bitcoinu či jiné kryptoměny, tak by měl být v první řadě schopný se s těmi penězi rozloučit.
Nepočítat s tím, že to vyjde?
Měly by to být peníze, které může odepsat s klidem na duši, a nemělo by to být více než pět procent jeho investičního portfolia.
Finančnímu poradenství se věnujete skoro deset let. Co se za tu dobu ve vaší práci změnilo?
Hodně patrný je trend zkvalitňování služeb finančních poradců. Jednak je dnes lepší nabídka produktů bank a pojišťoven a velký podíl na tom má i internet. Lidé jsou více informovaní a na poradce jsou kladeny daleko větší nároky.
V čem?
Dříve, když chtěl být člověk finanční poradce, tak se jím mohl stát de facto během týdne. Stačila jedna rychlá lehká zkouška a mohl jít prodávat pojistky. Na hypotéky a na investice tehdy žádné zkoušky nebyly, takže to mohl dělat i člověk bez jakéhokoli vzdělání.
Tohle už tedy neplatí?
Ne. Dnes ten, kdo nemá potřebné zkoušky, nemůže radit lidem ani s úvěry, ani s investicemi. Zkoušky už jsou poměrně těžké, člověk se na ně musí učit třeba týden v kuse a je potřeba k nim mít i praxi. Pokud má poradce komplexně radit klientovi s financemi, musí být opravdu odborník.
Předpokládám, že je rozdíl mezi poradcem, kterého mi přidělí banka, a poradcem, který není její zaměstnanec.
Rozdíl je v šíři služeb. Navíc pokud je to zaměstnanec banky, tak na ni bude obchodně navázán. Bude mít omezené portfolio produktů a bude mu diktováno, co má dělat, co má prodávat a jak má komunikovat. Pak to podle mě není poradenství, ale prodej produktů na základě zjištění potřeb klienta.
V Česku je registrovaných asi 120 tisíc poradců. Jak mezi nimi vybrat kvalitního? Existuje nějaký návod?
Rozhodně bych začal tím, jaké má vzdělání. Už to hodně napoví. Pokud se učil vařit knedlíky nebo studoval zeměpis, tak to asi není ten pravý člověk, který by mi měl radit s financemi.
Takže by to měl být ekonom?
V ideálním případě by měl mít ekonomické vzdělání a měl by to být vysokoškolsky vzdělaný člověk. Je dobré si zjistit, jak dlouho působí na trhu. A nejlepší je podívat se na jeho reference a zda je lehko dohledatelný. Měl by se nějak profilovat.
Myslíte na internetu?
Jistě. Měl by mít třeba svůj web. O většině poradců se na internetu nic nedozvíte, to je chyba. Často za nimi stojí třeba firma, ale oni sami nejdou s kůží na trh a já se ptám proč. Lidé dnes hledají informace na internetu. Když to vezmu z toho pohledu, že jsem někdo, kdo chce svým klientům vycházet vstříc, tak bych na tom internetu měl být.
