Právě v těchto místech se na vulkanických půdách rodí nejlepší vína celého regionu, červené Taurasi, bílé Fiano di Avellino a Greco di Tufo. Vína jsou to zajímavá nejen svými chuťovými vlastnostmi, ale také původem.
Pocházejí totiž z takzvaných archeologických odrůd, které stály u prapočátků historie evropského vinařství. Jejich pravlastí bylo staré Řecko (odrůda Greco to má zakódováno přímo ve jméně) a potvrzení o jejich dávném využívání najdeme mimo jiné v četných dochovaných dokladech o životě v legendárních Pompejích.
I tomu, kdo vnímá památky starověku jen jako nic neříkající hromadu kamení, se v Pompejích nutně musí zachvět srdce. Vtomto městě, zaživa pohřbeném roku 79 pod několikametrovou vrstvou popela, vládne dodnes svíravá a zároveň nesmírně působivá atmosféra místa, kde život neskončil přirozenou cestou, ale odkud byl náhle a nepochopitelně vyrván.
Vše je na svém místě: lázně, obchody, taverny, divadlo, vykřičené domy i přechody pro chodce na ulicích. Jen lidé zmizeli. Od rozdělané práce, od nedopitého vína.
Kousek někdejšího života se do Pompejí přece jen vrátil. Vroce 1996 byl na původních vinicích zahájen ojedinělý experiment, při němž spojili své síly vědci mnoha různých oborů z celého světa. Jeho cílem je získat víno právě takové, jaké pili naši předkové před dvěma tisíci let. Ve hře je původní genetický materiál, historický způsob ošetřování vinic i výroby vína.
Zájem o tuto raritu je mezi vinařskými nadšenci veliký - když se dražila první sklizeň z roku 2001, cena za karton se šesti lahvemi dosáhla 940 dolarů.
Přesto si nebudeme nikdy zcela jisti, jak tehdejší víno opravdu chutnalo, i když si můžeme z dochovaných fresek a záznamů o mnohých věcech obrázek udělat. Víno se zásadně ředilo vodou, nikdy se nepilo samotné - tento způsob konzumace byl považován za barbarský (používali ho Galové v dnešní Francii…).
Je však pravda, že tehdejší víno bylo těžší a hutnější než dnes. Na jeden díl vína připadly obvykle dva až tři díly vody, přičemž se k ředění mnohdy používala i voda mořská.
Přesto lidé vyhledávali spíše sladkou chuť, o čemž svědčí často používané doslazování vína medem. To se týkalo hlavně laciných vín, jež bývala dokonce rozdávána zdarma při nejrůznějších příležitostech - předvolebních shromážděních či "sponzorských" akcích, doprovázejících gladiátorské zápasy.
Není pak divu, že pompejská aréna zažila v roce 59 při klání se sousední Nucerií takovou rvačku fanoušků, že byla následně na deset let uzavřena. Ještě že dnes žijeme v mnohem civilizovanější době.
Na jedné z dochovaných pompejských fresek doprovází smutnou postavu mladíka tento text: "Jsi tak chladná, Bytis, snad zrozená z ledu, když tě poslední noci ani Greco nerozehřálo." Pro odrůdu Greco je to důkaz o dávné existenci, pro nás příklad toho, jak člověk hledá chybu vždycky jinde, než by měl. Ani v tom jsme se za dva tisíce let nezměnili.
