Ne každá nabídka vysokého výnosu je bez červů. Přesvědčily se o tom tisíce lidí, kteří investovali do firem typu Wall Street nebo Tercier. Lákadlo obrovských úroků je tady zase, v podobě nadnesených úroků kampeliček. Mohou záložny tyto medové sliby splnit?
Jejich možnosti analyzoval na objednávku MF DNES specialista katedry bankovnictví a pojišťovnictví na Vysoké škole ekonomické v Praze Petr Dvořák. Podle něj je nabídka na zhodnocení peněz byť jen o 12˙procent za rok dlouhodobě nereálná.
"Na základě investičních možností, které záložnám umožňují zákony, to není ekonomicky únosné," říká. V zákoně o družstevních záložnách totiž není žádná možnost, která by dokázala naplnit jejich pokladny ziskem umožňujícím nabídku tak vysokých úroků.
Výkonný prezident tuzemské asociace záložen Richard Mandelík si však myslí opak. "Neznám záložnu, která by nabízela na veškeré vklady extrémní sazby." Navíc je podle Mandelíka nutné od sazeb odečíst údajně velmi rozumně kalkulovaný zisk ve výši nejméně pěti procentních bodů, který by v bance připadl akcionářům, ale členové záložen jej vlastně získají ve formě nižších úrokových sazeb.
Kde je tedy pravda? Z analýzy hospodaření fiktivní kampeličky jasně vyplývá, že nemůže dlouhodobě vysoké úroky "utáhnout". Vzhledem k současným možnostem investování by to vedlo k dlouhodobé ztrátě. Zda se ta která družstevní záložna blíží ke krachu, přitom nelze odhadnout, všechny totiž trpí velkou nechutí k informování nečlenů o svých hospodářských výsledcích.
V případě krachu kampeliček bude jejím členům vyplacena ve srovnání s bankovními klienty menší částka. Zatímco stát v případě pádu bankovního domu vyplatí devadesát procent z jednoho vkladu, maximálně 400˙000˙korun, za vklad v záložně získá člověk jen 80˙procent hodnoty vkladu, maximálně sto tisíc korun.
