Evropský parlament v červenci schválil deklaraci o delší životnosti výrobků. Na jejím základě vznikne zákon, který může v budoucnu zásadně změnit prostředí vývoje, používání i recyklace domácích spotřebičů (čtěte Kazítka ve spotřebičích zakážeme, chce EU).
Podle Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů CECED Radka Hacaperky je však životnost dána cenou i bezpečností. Rozhodně by se však nemělo dopustit, aby se prodloužila dvouletá záruka nebo porouchané výrobky opravovaly neautorizované servisy. Říká to v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jak se stavíte k usnesení Evropského parlamentu o delší životnosti výrobků?
Jednotlivé subjekty k tomu teprve zaujímají stanoviska. Každý na to má trochu jiný názor, postoj CECED se teprve formuje a v tuto chvíli není vyjasněný.
Kam se diskusi snažíte usměrnit?
Vytvořili jsme pracovní skupiny. Teoreticky se některé věci z deklarace mohou stát součástí balíčku tzv. oběhového hospodářství. Je zde tlak na to, aby se výrobky co nejvíce opravovaly a aby se prodlužovala jejich životnost. Můžeme polemizovat o tom, jestli o to zákazník stojí. Chce si především koupit kvalitní výrobek, který vydrží. Už zde máme deklarovanou dvouletou záruční dobu, platnou v celé EU. Panuje velká obava o to, co vlastně požadavek na delší životnost znamená.
Jak to tedy chápete?
Nikdo v této tématice neřeší, jak zákazník výrobek udržuje a jak k němu přistupuje. Je to jako u automobilů. Když si koupíte auto, jezdíte s ním do autorizovaného servisu, kde vám zkontrolují brzdovou kapalinu, chladicí kapalinu, brzdy, vymění olej apod. Technologicky jsou na tom domácí spotřebiče kolikrát podobně jako auto.
Řada výrobků do domácnosti úmyslně nejde otevřít nebo jsou jen obtížně rozebratelné.
To je váš názor. Jsou samozřejmě výrobky, u kterých výrobci nechtějí, aby se do nich zasahovalo. Jsou to produkty, kde máte třeba nějakou rozvodovou skříň a když do nich budete neodborně zasahovat, může při následném používání výrobků dojít ke zkratu, začít hořet, nebo někoho zraní. Proto si výrobci nepřejí neodborný zásah. U auta si sám vyměníte pneumatiky, dolijete olej i kapaliny, ale určitě si nebudete měnit řemen nebo alternátor, nebo zasahovat do elektrorozvodů. To vám udělají odborné servisy. Je to z důvodu bezpečnosti při dopravě a při používání vozidla.
Jakou souvislost to má s kuchyňským kávovarem nebo mixérem?
Každý přístroj má svá specifika, obyčejný kávovar nebude tak složitý jako espresso. Protože v přístroji na espresso se vám namele káva, která prochází mlýnkem, strojkem, udržuje se uvnitř mastnota, jsou zde rozvody vody a je potřeba přístroj pravidelně čistit. Káva je mastná. To je například důvod, proč byste měl daný výrobek pravidelně udržovat.
Pokud zákazník zanedbá údržbu, může přece výrobce neuznat reklamaci.
V současnosti ano, ale musí to prokázat.
Pokud vznikne legislativa, která určí, že opravy spotřebičů nebudou jen v rukou vyvolených autorizovaných servisů, ale okruh se rozšíří, co to bude znamenat?
Kvalitní servisní technici vymírají. Zvažujeme spolupráci s různými institucemi a organizacemi a uvažujeme o tom, zda nezřídit nějaký učební obor. Opraváři televizí, chladniček i plynu musí mít specializaci. U chlazení například pracujete s daným chladícím médiem. Když z chladničky uniká nějaká látka, musíte to diagnostikovat. Není to všechno tak jednoduché, aby přišel „český brouk pytlík“ a řekl: tady vypadl drátek, tak ho tam šoupnu.
Neměl by mít zákazník u výrobků možnost nechat si je opravit, kde chce?
To by nebylo asi úplně vhodné. Vždycky by to měl opravovat někdo, kdo má kvalifikaci na to, že s elektřinou může pracovat. Pokud to bude naopak, v lepším případě vám výrobek nebude správně fungovat, v horším případě věc vezmete do ruky a dostanete ránu. Jde o bezpečnost. U věcí, kde pracujete s elektřinou, plynem nebo vodou, si není radno zahrávat.
Jde diskuse v Bruselu směrem, který jsem nastínil u oprav?
Ona se takto už vyvíjí. Proto ji chceme usměrňovat. Argumenty s bezpečností by měly zaznívat pokaždé, když někdo s tímto bláznivým nápadem přijde.
Co se má podle vás změnit?
Měli bychom se především zaměřit na kvalitu výrobků. Zamezit prodeji „levné“ produkce, která je opravdu nebezpečná. Zde by měly lépe pracovat dozorové orgány. Do Evropy přichází spousta výrobků, které se tváří jako kvalitní značky. Není to o tom, že bychom nechtěli, aby se výrobky opravovaly. Je tu chiméra o tom, že cena oprav je vysoká.
Na každém zákazníkovi je, aby si zvolil, jaký výrobek si koupí. Jestli horší, který mu odejde třeba za 4 roky, nebo lepší, který vydrží déle. Můžete namítnout, že ani kvalitní značky tak dlouho nevydrží. Ale bavíme se tu hlavně o přístupu spotřebitele. U top produktů v Čechách, které se neporouchaly vinou zákazníka, není problém s reklamacemi. V případě špatného zacházení s výrobkem výrobce uživatele o tomto poučí.
Proč podobný návrh podle vás vzniká?
Evropa zjišťuje, že je surovinově nesoběstačná. Bude se snažit zachovat v oběhovém hospodářství co nejvíce materiálu. Je málo kovů, měl by se více recyklovat plast, aby se šetřilo životní prostředí. A toto vše udržet právě v tom kruhu – výrobce, spotřebitel, zpracovatel, výrobce….
Měla by být daná nějaká minimální životnost výrobku?
Diskuse zde vyvolána je. Na nás je, přesvědčit legislativce, že to není správná cesta.
Mohla by se prodloužit dvouletá záruční doba?
Zhruba před dvanácti lety byla záruční doba půl roku. Teď je dvouletá. Zkuste jít po dvou letech třeba reklamovat boty. Řeknou vám, že jste moc chodil a že se vám na to záruka nevztahuje. Mám osobní zkušenost s tím, že jsem reklamoval boty syna po měsíci nošení a bylo mi řečeno, že boty nejsou do deště. Toto je naprosto individuální, a takto by se mělo k této problematice přistupovat.
Má vůli někdo z politiků prodloužit záruční dobu?
Politici vám slíbí cokoliv. Naopak si na tom budou chtít nahnat body. Občas tady podobné výkřiky zazní, v Čechách to zase tak hlasité není. Hlasité to bylo ve Francii. V Čechách se před pár lety, za ministra Jana Mládka, diskutovala tematika kazítek. Nemyslím si, že by zde politici záruční dobu nechtěli prodloužit. Na nás je přesvědčit a vysvětlit jim, že toto není skutečný problém.
Zmínil jste kazítka. Je to reálný problém?
Často se o nich mluví. Ale nikdo zatím neprokázal, alespoň u výrobců, které zastupujeme, že by se používala. K tomu, aby se něco takového realizovalo, by se na tom muselo pracovat už ve vývoji. Vzrůstaly by náklady. A hlavně - je to otázka etiky.
Konkurenční prostředí v rámci elektrospotřebičů je v Evropě neuvěřitelné. Dovedete si představit, že se vám po čtyřech letech pokazí výrobek, o kterém si budete myslet, že je kvalitní, a že si pak půjdete koupit výrobek od stejné firmy? Tady je takové konkurenční prostředí, že je to nesmysl. Kazítka jsou jako yetti nebo lochneska. Všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl.
EU zakazuje používání spousty materiálu. Dřív se používalo olovo, cín. Jsou to materiály, které měly svůj účel, například při výrobě tištěných spojů, spojování drátů apod. Tyto látky jsou nebezpečné z hlediska vlivu na životní prostředí a spotřebitele. Ale pokud se od nich ustoupí, musí se brát zřetel na to, že to bude mít vliv na životnost výrobků. Nejsem ten, kdo by horoval za návrat těchto látek, prvků, kovů, ale musíme počítat s tím, že jejich používáním byla garantována delší životnost spojů.
Lidé ale dnes mění spotřebiče častěji, třeba po čtyřech letech.
Dobře, ale proč? Také kvůli tomu, že například legislativci mění vysílací frekvence, rozšiřují pásma a lidé potřebují k příjmu tv signálu například nové set-top boxy nebo televize. Navíc, vezměte si, kolik výrobek stojí vůči průměrné mzdě. V sedmdesátých letech byla sláva, když si máma mohla koupit novou automatickou pračku. Stála kolem deseti tisíc korun, ale průměrná mzda byla 2,5 tisíce. A takovou mzdu ani mí rodiče neměli. Koupit jsme si ji mohli za čtyři měsíce, a to jsme skoro nejedli. Dnes vás hodně dobrá pračka vyjde na 12 tisíc, ale průměrná mzda je 25 tisíc Kč.
Ještě jedna věc k materiálům. U praček a myček. Tlak, který je tu na snižování spotřeby vody a energie, tlačí i na používání výrazně agresivnějších detergentů. Aby výsledek mytí či praní vypadal, že je čistý. Otázkou je, jak to působí na spotřebiče, protože detergenty ovlivňují životnost spotřebiče. I toto jsou věci, které se mohou projevit na životnosti výrobků. Druhá věc je, že se to vypouští do kanalizace.
Kdy by nějaká legislativa mohla vzniknout?
Zatím se na balíčku oběhového hospodářství pracuje a neustále se nafukuje. Myslím, že do dvou tří let bude tendence přijmout nějaký návrh.
