Život na samotách běží svým tempem. Nezáleží na tom, jestli jde o samotu v hlubokých lesích Šumavy, nebo uprostřed lidnaté střední Moravy.
Čerstvé rohlíky a chleba? Jen občas a to ještě na objednávku. V úterý, ve čtvrtek a o víkendu si musí zdejší lidé na křupavé pečivo nechat zajít chuť, protože malý obchůdek má otevřeno jen třikrát týdně. "Teď to dokonce vypadá, že jej Jednota zavře úplně. Nevadí, začnu prodávat lidem chleba a mlíko ve škole," klidně říká a krčí rameny správce školy v přírodě ve Středolesí na Přerovsku Oldřich Vilímek. Ten tu kromě správcovství také "starostuje". Vesnička s pětačtyřiceti obyvateli sice žádnou hlavu obce nemá, přesto potřebuje někoho, kdo vyjedná na úřadech důležité věci. Stejně jako Lipná, Kovářov či Boškov, které zvenčí lemují hranice největšího vojenského újezdu ve středí Evropě - Libavé, nemá ani Středolesí samostatnost a spadá pod správu třináct kilometrů vzdáleného města. Přestože leží na lidnaté střední Moravě, vzdušnou čarou jen třicet kilometrů od Olomouce, čas tu běží úplně jinak. "Dřív jsme se stresovali, když se nám nepodařilo na zimu zajistit všechno, co bylo třeba. Teď už to bereme klidně. Nevadí, že jsme letos nestihli nasušit houby do zásoby. Zase máme koně ustájené a hlavní část domu je pod střechou," říká Evžen Blecha. Jeden ze dvou lidí, kteří se sem v posledních deseti letech nastěhovali a rozhodli se tu žít natrvalo. Ubíhající léta pro něj a jeho přítelkyni Janu nemají známé letopočty. Není to nutné. Pojmenovávají je podle toho, čemu se v tom kterém roce nejvíc dařilo. "Letos je to salát, takže máme salátový rok. Loni byl ředkvičkový a předtím podbělový. Nasušenými bylinami jsme zásobovali všechny kašlající lidi v okolí," směje se Jana Sklenáková a hrdě ukazuje osmnáctidenní hříbátko Leny. "Narodilo se u nás. Patří kobylce přítelkyně, která je tu má obě ustájené. Pět koní je našich, ostatní jsou cizí," ukazuje drobná blondýnka a opírá se přitom o vlastnoručně vyrobené boxy pro koně. "Jsem původně strojní mechanik a to se mi na statku docela hodí," říká a hladí Leninu matku, která se jí vecpala pod ruku. Právě na koních, ale i na ovcích, koze či prasatech, se mladí lidé rozhodli postavit svou budoucnost v místě, odkud jinak všichni utíkají. Kdo zůstává, jsou staří lidé.
Stop daly válka a vojáci
"Přišli jsme sem v sedmačtyřicátém mezi prvními osídlenci. Narozdíl od ostatních jsme s manželkou byli zvyklí na práci, takže jsme n eutekli," vzpomíná nejstarší člověk ze vsi, letos devadesátiletý, Jan Pulc. Vesnice ve výběžcích Oderských vrchů měly totiž po válce hned dvojnásobnou smůlu. Jako Sudety je po odsunu Němců čekalo pomalé umírání, jemuž jen napomohlo časté střídání nových osídlenců. Později zase komplikovala život blízkost vojenského prostoru a s tím spojená omezení. Vesnice tu často končí závorou, za níž je vjezd povolen jen vojákům. Jen o něco přirozeněji působí konec silnice ve Středolesí, kde asfalt končí v poli a dál, přes lesy a louky, se lidé dostanou jen pěšky nebo terénními auty. "Mnozí čekali, že si tu budou dobře žít. Nebyli ale na zemědělství stavění a nechali pole ležet úhorem, takže se jim nepodařilo vydělat a brzy odcházeli," říká Jan Pulc. Pamatuje ještě chvíle, kdy obec měla třikrát víc obyvatel, dvě hospody a starostu. "Když jsme přišli, byl nahoře nad školou jeden baráček nad druhým. Teď tam není nic. Němci, kteří tu žili, byli dobří řemeslníci. Domy byly dobře postavené a opravované. Jenže s tím, jak osídlenci přicházeli a odcházeli, statky zchátraly a brzy se víc než polovina dědiny musela zbořit," vypráví muž. Kdo by taky měl zájem tu žít, když zemědělství je tvrdá dřina a do jiného zaměstnání je odtud příliš daleko. Zvolit život tady, mohou jen lidé, kteří k tomu mají pádný důvod.
Tlustá čára za životem
"Zemřela mi manželka a byl to pro mě takový životní zlom, že jsem se rozhodl začít znovu a jinde. Původně jsem chtěl někam do hor, což se mi tady splnilo jen zčásti," vypráví Oldřich Vilímek, proč tu před sedmi lety vzal místo správce maličké školy v přírodě. "V létě sem jezdí na tábor děti z Ostravy, Přerova, Olomouce a z dalších měst. V zimě se tu zase střídají lyžařské školy s nejmenšími dětmi. Támhle na stráni je malý vlek," ukazuje za boudu na nářadí vyzdobenou muškáty. "Lidem se tu líbí," zavadí pohledem o bohaté květináče muž, který se v obci stará o všechno - od krmení ryb, přes dojíždění autobusu až po zásobování celkem dvou místních dětí nanuky. Podobný nový začátek znamenalo přestěhování do Středolesí i pro Evžena Blechu, který se svými koňmi vnesl na samotu život. "Dům mě zaujal na první pohled. Byla to ruina bývalého zemědělského družstva, takže dlouho nám místní neřekli jinak než ti z kravína. Já si ale umínil, že do deseti let ho dám dohromady. Zbývají mi ještě tři a pomalu se to daří," říká Evžen Blecha a převrací přitom ve výhni vlastní improvizované kovárny podkovu. "Ztratila ji někde v lese při vyjížďce, tak dostane novou," obrací se k čekající kobylce. Kovat koně ho naučila nutnost, stejně jako většinu ostatních prací okolo hospodářství. "Věděli jsme, že profíci ostříhají jednu ovci za tři minuty. Tak jsme si říkali fajn, nám to bude napoprvé trvat čtvrt hodiny. No, trápili jsme se s jednou ovečkou tři hodiny, ale napodruhé už to bylo lepší a příště to bude zase kratší," tvrdí optimisticky Jana Sklenáková. "Než jsem se sem nastěhoval, dělal jsem v lese a předtím na italské rodinné farmě s včelami. To byla dobrá škola života. Tam nešlo říct tohle já neumím, nikdy jsem to nedělal. Musel jsem do toho jít a zvládnout to. Seběvědomí a zkušenosti, které jsem tím získal, se mi teď zatraceně hodí," vypráví Evžen Blecha. Zemědělská škola, kterou má za sebou, jej prý pro život příliš nepřipravila. "Z té doby se mi jen občas vybavují některé normy týkající se velkokapacitních kravínů. Jak ale vést malé hospodářství ekonomicky, to nás nikde nenaučili. Na to postupně přicházíme sami etodou pokus - omyl," máchne rukou.
Uživit se je pořádná dřina
O tom, jestli je hospodářství uživí, Evžen Blecha přemýšlel už mockrát. Odpověď je podle něj jasná: Zatím rozhodně ne. Proto také stále dojíždí pracovat do zhruba čtyřicet kilometrů vzdáleného Olomouce. "Pořád máme ideu být soběstační. Z některých plánů jsme ale museli slevit." Původně například chtěli spolupracovat s agenturou, která zajišťuje pobyty v přírodě a zavést do Středolesí selskou agroturistiku, jaká je běžná všude jinde ve světě. Ideální letní i zimní podmínky pro turistiku a zachovalá příroda totiž takovou možnost přímo nabízí. "Jenže nás odrazují dvě věci. Jednak na to člověk musí mít náturu, aby se smířil se ztrátou soukromí. Příchozím třeba připadá hrozně romantické, že vaříme na původní peci, kde pečeme i chleba a jásají, když vidí bylinky nad pecí a vařečky v hrnci na polici. Jenže jim už nedochází, že všechno má svůj řád a že nejde při vaření masa popadnout vařečku, která je určená na ovoce. Dřevo nasává pachy a to lidem zvyklým na umělohmotné věci nedochází stejně jako to, že na hnůj se sice dá hodit cokoliv, ale PET láhev nezkompostujeme, ani kdybychom se rozkrájeli," popisuje Evžen Blecha. Hlavní důvod, proč váhá, zda se do agroturistiky pustit je však jiný. "Pokud do toho člověk chce jít, musí už být nějakým způsobem zajištěný. Agroturistika u nás ještě dlouho nebude vynášet tolik, aby pro nás byla zdrojem obživy," říká. Zatím tedy na statku založili aspoň dětský jezdecký klub. Je teprve v "záběhu", protože vznikl před necelými dvěmi měsíci, ale už teď sem chodí pětice dětí. "Věnovat se dětem a koním. V tom vidím smysl a to mě baví," říká spokojeně. J ejich maskotem je přitom prase Chrochta, které může na statku kamkoliv a volně běhá i po dědině. Nejčastěji je ale u koní. "Nehne se od nich ani na krok. Spí s nimi, válí se v kruháči, kde se jezdí a neodradilo jej, ani když mu koně zlomili nohu a okousali uši," směje se Jana. "Nedávno jsme si vyrazili na výlet na Helfštýn a Chrochta spal. Pak nám ale sousedi vyprávěli, jak ho viděli až v lese. Běžel po stopách koní a teprve když zjistil, že už to nezvládne, tak se vrátil," krčí rameny nad prasečím mozečkem.
Romantika, krásný život?
"Občas se mě známí ptají, jestli bych do toho šel ještě znovu. R ád bych odpovídal ano, jasně! Jenže to není pravda. Teď, když vím, co to všechno obnáší, zatraceně bych se rozmýšlel a nevím, jestli bych se rozhodl stejně," říká mladý muž. Praštit se vším a vrátit se do města ale rozhodně nehodlá. "To bych si připadal jako zbabělec. Cesta zpátky není," říká trochu s povzdechem. Na druhou stranu dobře ví, že zážitky jako má tady, například ze Silvestra stráveného v kočárech zapřažených za koňmi, by měl málokde. "Líbí se nám tu a baví nás to," přiznává a totéž tvrdí i o tři generace starší Jan Pulc. "Nikdy jsme nikde se ženou nebyli. Proč taky? Akorát na prvního máje jsme museli nasednout na žebřiňák a jet do města mávat do průvodu," usmívá se stařeček a drbe přitom psa Azora. "Myslím, že tu byl a je krásný život," rozhlíží se ze zápraží svého domku po loukách okolo. " Co nám tady chybí?" rozhodí bezradně rukama Oldřich Vilímek a přelétne kritickým okem náves, kde se rozpadají dvě kapličky a kostelík. "No, z pohledu lidí z města asi strašně moc. Ale všichni, co tu žijí, jsou zvyklí na takové podmínky. Jsou soběstační a spokojení. Myslím, že nám vlastně nechybí vůbec nic," konstatuje správce spokojeně.
VZPOMÍNKY NA MINULOST.
Na starém hřbitově ve Středolesí dýchne na člověka doba minulá.
UŽ UMÍ I KOVAT.
Evžen Blecha vyvádí jednoho ze svých koní ven ze stáje. Kvůli nim zvládl i řadu dovedností kováře.
Čerstvé rohlíky a chleba? Jen občas a to ještě na objednávku. V úterý, ve čtvrtek a o víkendu si musí zdejší lidé na křupavé pečivo nechat zajít chuť, protože malý obchůdek má otevřeno jen třikrát týdně. "Teď to dokonce vypadá, že jej Jednota zavře úplně. Nevadí, začnu prodávat lidem chleba a mlíko ve škole," klidně říká a krčí rameny správce školy v přírodě ve Středolesí na Přerovsku Oldřich Vilímek. Ten tu kromě správcovství také "starostuje". Vesnička s pětačtyřiceti obyvateli sice žádnou hlavu obce nemá, přesto potřebuje někoho, kdo vyjedná na úřadech důležité věci. Stejně jako Lipná, Kovářov či Boškov, které zvenčí lemují hranice největšího vojenského újezdu ve středí Evropě - Libavé, nemá ani Středolesí samostatnost a spadá pod správu třináct kilometrů vzdáleného města. Přestože leží na lidnaté střední Moravě, vzdušnou čarou jen třicet kilometrů od Olomouce, čas tu běží úplně jinak. "Dřív jsme se stresovali, když se nám nepodařilo na zimu zajistit všechno, co bylo třeba. Teď už to bereme klidně. Nevadí, že jsme letos nestihli nasušit houby do zásoby. Zase máme koně ustájené a hlavní část domu je pod střechou," říká Evžen Blecha. Jeden ze dvou lidí, kteří se sem v posledních deseti letech nastěhovali a rozhodli se tu žít natrvalo. Ubíhající léta pro něj a jeho přítelkyni Janu nemají známé letopočty. Není to nutné. Pojmenovávají je podle toho, čemu se v tom kterém roce nejvíc dařilo. "Letos je to salát, takže máme salátový rok. Loni byl ředkvičkový a předtím podbělový. Nasušenými bylinami jsme zásobovali všechny kašlající lidi v okolí," směje se Jana Sklenáková a hrdě ukazuje osmnáctidenní hříbátko Leny. "Narodilo se u nás. Patří kobylce přítelkyně, která je tu má obě ustájené. Pět koní je našich, ostatní jsou cizí," ukazuje drobná blondýnka a opírá se přitom o vlastnoručně vyrobené boxy pro koně. "Jsem původně strojní mechanik a to se mi na statku docela hodí," říká a hladí Leninu matku, která se jí vecpala pod ruku. Právě na koních, ale i na ovcích, koze či prasatech, se mladí lidé rozhodli postavit svou budoucnost v místě, odkud jinak všichni utíkají. Kdo zůstává, jsou staří lidé.
Stop daly válka a vojáci
"Přišli jsme sem v sedmačtyřicátém mezi prvními osídlenci. Narozdíl od ostatních jsme s manželkou byli zvyklí na práci, takže jsme n eutekli," vzpomíná nejstarší člověk ze vsi, letos devadesátiletý, Jan Pulc. Vesnice ve výběžcích Oderských vrchů měly totiž po válce hned dvojnásobnou smůlu. Jako Sudety je po odsunu Němců čekalo pomalé umírání, jemuž jen napomohlo časté střídání nových osídlenců. Později zase komplikovala život blízkost vojenského prostoru a s tím spojená omezení. Vesnice tu často končí závorou, za níž je vjezd povolen jen vojákům. Jen o něco přirozeněji působí konec silnice ve Středolesí, kde asfalt končí v poli a dál, přes lesy a louky, se lidé dostanou jen pěšky nebo terénními auty. "Mnozí čekali, že si tu budou dobře žít. Nebyli ale na zemědělství stavění a nechali pole ležet úhorem, takže se jim nepodařilo vydělat a brzy odcházeli," říká Jan Pulc. Pamatuje ještě chvíle, kdy obec měla třikrát víc obyvatel, dvě hospody a starostu. "Když jsme přišli, byl nahoře nad školou jeden baráček nad druhým. Teď tam není nic. Němci, kteří tu žili, byli dobří řemeslníci. Domy byly dobře postavené a opravované. Jenže s tím, jak osídlenci přicházeli a odcházeli, statky zchátraly a brzy se víc než polovina dědiny musela zbořit," vypráví muž. Kdo by taky měl zájem tu žít, když zemědělství je tvrdá dřina a do jiného zaměstnání je odtud příliš daleko. Zvolit život tady, mohou jen lidé, kteří k tomu mají pádný důvod.
Tlustá čára za životem
"Zemřela mi manželka a byl to pro mě takový životní zlom, že jsem se rozhodl začít znovu a jinde. Původně jsem chtěl někam do hor, což se mi tady splnilo jen zčásti," vypráví Oldřich Vilímek, proč tu před sedmi lety vzal místo správce maličké školy v přírodě. "V létě sem jezdí na tábor děti z Ostravy, Přerova, Olomouce a z dalších měst. V zimě se tu zase střídají lyžařské školy s nejmenšími dětmi. Támhle na stráni je malý vlek," ukazuje za boudu na nářadí vyzdobenou muškáty. "Lidem se tu líbí," zavadí pohledem o bohaté květináče muž, který se v obci stará o všechno - od krmení ryb, přes dojíždění autobusu až po zásobování celkem dvou místních dětí nanuky. Podobný nový začátek znamenalo přestěhování do Středolesí i pro Evžena Blechu, který se svými koňmi vnesl na samotu život. "Dům mě zaujal na první pohled. Byla to ruina bývalého zemědělského družstva, takže dlouho nám místní neřekli jinak než ti z kravína. Já si ale umínil, že do deseti let ho dám dohromady. Zbývají mi ještě tři a pomalu se to daří," říká Evžen Blecha a převrací přitom ve výhni vlastní improvizované kovárny podkovu. "Ztratila ji někde v lese při vyjížďce, tak dostane novou," obrací se k čekající kobylce. Kovat koně ho naučila nutnost, stejně jako většinu ostatních prací okolo hospodářství. "Věděli jsme, že profíci ostříhají jednu ovci za tři minuty. Tak jsme si říkali fajn, nám to bude napoprvé trvat čtvrt hodiny. No, trápili jsme se s jednou ovečkou tři hodiny, ale napodruhé už to bylo lepší a příště to bude zase kratší," tvrdí optimisticky Jana Sklenáková. "Než jsem se sem nastěhoval, dělal jsem v lese a předtím na italské rodinné farmě s včelami. To byla dobrá škola života. Tam nešlo říct tohle já neumím, nikdy jsem to nedělal. Musel jsem do toho jít a zvládnout to. Seběvědomí a zkušenosti, které jsem tím získal, se mi teď zatraceně hodí," vypráví Evžen Blecha. Zemědělská škola, kterou má za sebou, jej prý pro život příliš nepřipravila. "Z té doby se mi jen občas vybavují některé normy týkající se velkokapacitních kravínů. Jak ale vést malé hospodářství ekonomicky, to nás nikde nenaučili. Na to postupně přicházíme sami etodou pokus - omyl," máchne rukou.
Uživit se je pořádná dřina
O tom, jestli je hospodářství uživí, Evžen Blecha přemýšlel už mockrát. Odpověď je podle něj jasná: Zatím rozhodně ne. Proto také stále dojíždí pracovat do zhruba čtyřicet kilometrů vzdáleného Olomouce. "Pořád máme ideu být soběstační. Z některých plánů jsme ale museli slevit." Původně například chtěli spolupracovat s agenturou, která zajišťuje pobyty v přírodě a zavést do Středolesí selskou agroturistiku, jaká je běžná všude jinde ve světě. Ideální letní i zimní podmínky pro turistiku a zachovalá příroda totiž takovou možnost přímo nabízí. "Jenže nás odrazují dvě věci. Jednak na to člověk musí mít náturu, aby se smířil se ztrátou soukromí. Příchozím třeba připadá hrozně romantické, že vaříme na původní peci, kde pečeme i chleba a jásají, když vidí bylinky nad pecí a vařečky v hrnci na polici. Jenže jim už nedochází, že všechno má svůj řád a že nejde při vaření masa popadnout vařečku, která je určená na ovoce. Dřevo nasává pachy a to lidem zvyklým na umělohmotné věci nedochází stejně jako to, že na hnůj se sice dá hodit cokoliv, ale PET láhev nezkompostujeme, ani kdybychom se rozkrájeli," popisuje Evžen Blecha. Hlavní důvod, proč váhá, zda se do agroturistiky pustit je však jiný. "Pokud do toho člověk chce jít, musí už být nějakým způsobem zajištěný. Agroturistika u nás ještě dlouho nebude vynášet tolik, aby pro nás byla zdrojem obživy," říká. Zatím tedy na statku založili aspoň dětský jezdecký klub. Je teprve v "záběhu", protože vznikl před necelými dvěmi měsíci, ale už teď sem chodí pětice dětí. "Věnovat se dětem a koním. V tom vidím smysl a to mě baví," říká spokojeně. J ejich maskotem je přitom prase Chrochta, které může na statku kamkoliv a volně běhá i po dědině. Nejčastěji je ale u koní. "Nehne se od nich ani na krok. Spí s nimi, válí se v kruháči, kde se jezdí a neodradilo jej, ani když mu koně zlomili nohu a okousali uši," směje se Jana. "Nedávno jsme si vyrazili na výlet na Helfštýn a Chrochta spal. Pak nám ale sousedi vyprávěli, jak ho viděli až v lese. Běžel po stopách koní a teprve když zjistil, že už to nezvládne, tak se vrátil," krčí rameny nad prasečím mozečkem.
Romantika, krásný život?
"Občas se mě známí ptají, jestli bych do toho šel ještě znovu. R ád bych odpovídal ano, jasně! Jenže to není pravda. Teď, když vím, co to všechno obnáší, zatraceně bych se rozmýšlel a nevím, jestli bych se rozhodl stejně," říká mladý muž. Praštit se vším a vrátit se do města ale rozhodně nehodlá. "To bych si připadal jako zbabělec. Cesta zpátky není," říká trochu s povzdechem. Na druhou stranu dobře ví, že zážitky jako má tady, například ze Silvestra stráveného v kočárech zapřažených za koňmi, by měl málokde. "Líbí se nám tu a baví nás to," přiznává a totéž tvrdí i o tři generace starší Jan Pulc. "Nikdy jsme nikde se ženou nebyli. Proč taky? Akorát na prvního máje jsme museli nasednout na žebřiňák a jet do města mávat do průvodu," usmívá se stařeček a drbe přitom psa Azora. "Myslím, že tu byl a je krásný život," rozhlíží se ze zápraží svého domku po loukách okolo. " Co nám tady chybí?" rozhodí bezradně rukama Oldřich Vilímek a přelétne kritickým okem náves, kde se rozpadají dvě kapličky a kostelík. "No, z pohledu lidí z města asi strašně moc. Ale všichni, co tu žijí, jsou zvyklí na takové podmínky. Jsou soběstační a spokojení. Myslím, že nám vlastně nechybí vůbec nic," konstatuje správce spokojeně.
VZPOMÍNKY NA MINULOST.
Na starém hřbitově ve Středolesí dýchne na člověka doba minulá.
UŽ UMÍ I KOVAT.
Evžen Blecha vyvádí jednoho ze svých koní ven ze stáje. Kvůli nim zvládl i řadu dovedností kováře.
