Farmář sklízí plody kávovníku

Farmář sklízí plody kávovníku | foto: Profimedia.cz

Z pláže na plantáže. Kolumbie se snaží přilákat turisty na sběr kávy

  • 5
Návštěvníci Kolumbie, kteří dosud do země mířili především kvůli tyrkysovému moři a nádherným plážím, mají další důvod, proč tuto jihoamerickou zemi navštívit. Milovníci kávy, která se zde pěstuje, ji nemusí už jen pít, ale mohou se zapojit do její sklizně.

Šedesátník Timothy Edwards vede patnáctičlennou skupinku po rozbahněné prudké cestě ke své kávovníkové farmě. Všichni mají na nohou holínky, které jim do Kolumbie přiženěný Brit v rámci poplatku za túru po svém pětihektarovém pozemku půjčí. Stejně jako dřevěné hole, kterými se cizinci ověšení fotoaparáty podpírají při sestupu kluzkým terénem.

Kolumbie chce být drogovou velmocí. Legálně, pomocí léčebného konopí

„Brzy právě tudy budou chodit klienti nového hotelu, který se staví támhle pod kopcem. Už se těším, až tímhle bahnem za sebou potáhnou kufříky na kolečkách. Nebo je budou muset vyzvedávat na mulách, protože žádné auto za deště takový krpál nevyjede,“ směje se s tím, že čerstvě budovaný hotel je dokladem toho, jak nekontrolovaně se ve městečku Salento ve střední Kolumbii rozvíjí kávový turismus.

Průkopník kávové turistiky

„V městečku, které by jinak mělo pět tisíc obyvatel, je zhruba 250 ubytovacích zařízení. Tak osmdesát procent jich funguje načerno. Důsledkem toho je, že obec přečerpává svoje zásoby vody a o svátcích se, přestože jsem na venkově, na příjezdové silnici dělají zácpy,“ vzdychá Edwards. Batůžkářům mezitím nabízí kelímky s čerstvě upraženým životabudičem, který podle svého pošpanělštěného příjmení prodává pod značkou Don Eduardo.

Vousatý Brit je v Salentu průkopníkem kávové turistiky, která se v tomto krásném městečku s koloniální architekturou utrhla ze řetězu. Provádí hosty po vyšlapané stezce mezi keříky s červenými a žlutými bobulemi, barvitě a s mnoha odbočkami vysvětluje složitý proces, jak se z nich vylupováním pecek, fermentací, sušením, tříděním a následným pražením a správným mletím stane aromatický nápoj oblíbený po celém světě.

Jako rodilý mluvčí nemá s angličtinou v zapadlém Salentu konkurenci. „Když jsem nemocný, radši všechny zájemce rovnou odmítám, než bych je na pozemek pustil s nějakým náhradníkem se školní angličtinou. Pak by mě mohli na Tripadvisoru pomluvit, že moje společnost poskytuje špatné služby,“ říká o oblíbeném webu, kde turisté hodnotí své zážitky z cest a kde se budoucí návštěvníci inspirují při vytváření svého itineráře. „Tripadvisor je dnes nad všechny knižní průvodce světa,“ vysvětluje. Má na něm skvělé hodnocení, ale přesto ho mrzí, že papírová „bible batůžkářů“ Lonely Planet ho ve své nejaktuálnější edici na svých stránkách neuvádí.

Edwards byl také prvním, kdo v Salentu před třinácti lety riskantně otevřel hostel. Tehdy cizinci zůstávali jen na romantickém karibském pobřeží a hornatému vnitrozemí se vyhýbali, protože riziko únosu ze strany marxistických povstalců ze skupiny FARC, která po půlstoletí vedla válku se státem, bylo příliš velké. Od té doby se však situace pozvolna uklidňovala a loni stát uzavřel s rebely mír. „Nobelova cena, kterou za to náš prezident Juan Manuel Santos dostal, je nejlepší reklamou pro náš turistický ruch,“ pochvaluje si při usrkávání z šálku kávy Victoria Gutiérrezová na venkově dvacet kilometrů od města Armenia. Nastal čas, aby „gringové“ ze sebe definitivně oklepali plážový písek a z pláže se vydali na plantáž. Někteří z nich platí i za to, aby se v gumácích a pláštěnkách mohli den účastnit sklizně.

Zábava i pro movitější

Elegantní čtyřicátnice Gutiérrezová je generální ředitelkou Hacienda Combia Inspiración, která odchytává kofeinové turisty mezi movitější klientelou, než jsou Edwardsovi batůžkáři. Majitelé 37hektarové plantáže, kteří si ji předávají v rodině od jejího založení v roce 1886, před jedenácti lety předělali svoji usedlost na luxusní hotel. Hosté mají z bazénu umístěného ve svahu výhled na kávovníky, jejichž rovnoběžné řady běžící k horám na obzoru naruší občas banánovníky. Ty slouží citlivým rostlinám jako slunečníky. Právě mezi nimi vede kamínky vysypaná naučná stezka, na které jsou vypracované i takové detaily, jako je průchod proskleným tunelem, v němž host může na vlastní kůži vyzkoušet vlhkost či si prohlédnout kořeny kávovníků v půdě. Inspirace vinařskými stezkami z Kalifornie a Francie je tu očividná.

„Turismus je jistější podnikání než pěstování kávy s velice nestabilními cenami na mezinárodních trzích. A kromě prvotních nákladů do něj není nutné tolik investovat. Dnes tak hotel s kapacitou sto lůžek vydělá zhruba stejně jako sklizeň,“ říká Gutiérrezová. Hostům se dá navíc jako suvenýr prodávat upražená káva s vysokou marží, o kterou se není třeba dělit s prostředníky jako v případě klasického vývozu pouze vysušených zrnek.

Cestovní ruch je dobrý i pro místní lidi, protože poskytuje více trvalých pracovních příležitostí než dřina na poli, kterou na haciendě Combia mimo sklizeň obstará pouhých patnáct osob.

Cizinci mezi jejími klienty nyní převažují nad Kolumbijci v poměru 3:2. Ale v jiných ubytovacích zařízeních se devět z deseti hostů podle údajů organizace Procolombia rekrutuje z řad domácích zájemců, kteří do takzvané „zona cafetera“ nejezdí jen za kávou, ale i za zábavními parky s jejich horskými dráhami a kolotoči. Tím prvním, kterým oblast proměnil – s lehkou nadsázkou – v kolumbijskou Floridu, byl Národní park kávy. Tento Disneyland s příchutí espressa, který nechala vybudovat Federace pěstitelů kávy, jež je v Kolumbii nejmocnější profesní organizací.

K rozvoji turistické infrastruktury paradoxně přispělo i silné zemětřesení z ledna 1999, které přišlo zrovna v době nízkých cen kávy, a oblast definovanou trojúhelníkem měst Armenia, Manizales a Pereira donutilo přemýšlet nad novým začátkem. Nabídnout svoji zemědělskou krajinu světu jako podívanou hodnou návštěvy byl dobrý nápad. Jeho správnost orazítkovalo rozhodnutí UNESCO, které od roku 2011 začlenilo „zona cafetera“ na seznam světového dědictví.

Cestovní ruch i stále roste. „Například počet cizinců mířících sem za plantážovým turismem se za posledních pět let zvýšil o padesát procent. Téměř dvě procenta ze všech návštěvníků míří za kávou,“ uvádí Juliana Platová Sánchezové z organizace Procolombia, která má na starosti propagovat destinaci.

Vnitrozemí má v době, kdy turisté hledají spíše zážitky, velký potenciál. Dnes z více než půl milionu kolumbijských pěstitelů kávy ubytovává milovníky kofeinu přímo na svém poli nebo je po něm provádí jen 700 z nich.

Timothy Edwards, zmíněný na začátku, dobře ví, že celý jeho byznys letí kupředu jak nakopnutý silným espressem, takže je potřeba mít před přibývající konkurencí náskok. Už nyní podnikavý šedesátník, kterému při líčení plánů svítí oči, prodává svou kávu pod značkou Don Eduardo a dělá pro cizince kurzy správného pražení. V budoucnu ale nabídne klientům ještě něco navíc: po okoštování několika šálků si budou moci určit přesný typ zrn z Britovy plantáže, teplotu a dobu pražení a další detaily. Edwardsovi pomocníci pak jako bonus kávu dají do balíčku i s návštěvníkovou fotografií a jménem, takže se bude moci chlubit kamarádům vlastní „značkou“ kolumbijské kávy.