Koukali jste na českou inflaci? Poprvé od roku 2012 se vyšplhala na dvě procenta. Jelikož mzdy loni rostly o více než čtyři procenta, tak by ten dvouprocentní prosincový růst cen za komentář ani nestál, kdyby Česká národní banka neříkala: Až se inflace dostane z nuly bezpečně nad dvě procenta, uvolníme kurz koruny.
Byli jsme zvyklí, že inflace je u nuly.
V prosinci 2014 byla meziroční inflace 0,1 procenta. V prosinci 2015 opět 0,1 procenta. V prosinci 2016 to už však byla ta dvojka. Paradoxně pomohla i nenáviděná EET – řada podniků to zkusila a zdražila.
Ropa šla nahoru a s ní i benzin. Úvěry domácnostem rostou, peníze se o trochu více točí, jak nakupujeme. Takže kdy a jak skoncuje ČNB s tím násilným držením kurzu nad 27 korunami za euro?
Pro připomenutí: cílem ČNB je mít inflaci kolem dvou procent.
ČNB od roku 2008 tak dlouho snižovala sazby, až byly v roce 2012 na nule. Jenomže ekonomika, mrcha jedna, byla v letech 2012/2013 stále v recesi.
Hlavní ekonom Raiffeisenbank Aleš Michl
A když inflace začala dále padat k nule, tak v listopadu 2013 vymysleli, že oslabí korunu. A od té doby drží kurz nad 27 korunami za euro. Chtějí tím zvýšit inflaci.
Poslední vyjádření ČNB z 22. prosince 2016 říká: „V platnosti zůstává předchozí prohlášení bankovní rady, že neukončí používání kurzu jako nástroje měnové politiky dříve než ve druhém čtvrtletí roku 2017.“
Druhé čtvrtletí začíná 1. dubna. Neuvolní kurz koruny na apríla? A co když apríl bude, když otěže pustí dříve a řeknou, že předchozí prohlášení pozbylo platnosti? Zítra? Za dva měsíce? Nebo až za rok v prosinci? Nikdy? A pokud to tedy někdy pustí, co se stane? Posílí koruna? Oslabí? Nic?
Podle mě ČNB kurz uvolní, až si bude jistá, že podobné opatření nebudou muset znovu opakovat. To bych viděl jako základní poselství. Spustí to, až bude inflace bezpečně nad dvěma procenty a nebude čekat, že spadne zpátky k nule.
Sám režim devalvace koruny je však docela kontroverzní. Když máte ekonomiku v recesi a nemůžete se z ní dostat, pak devalvace národní měny představuje běžný nástroj, protože podpoří export. A přes export jakoby nakopnete celou ekonomiku. Držet korunu uměle na nízkém kurzu tak dlouho, jako to dělá ČNB, a ještě k tomu v období ekonomického růstu s cílem nikoliv už podpořit export, ale zvyšovat inflaci, to nevím... A když už to tak dělá, postrádá logiku pustit kurz dříve, než si bude jistá, že inflace zase nespadne.
Až však k tomu dojde, bude to rychlé a překvapivé. Centrální banka nemůže říct na den či týden přesně, kdy uvolní kurz, protože čím víc by se blížil termín, tím víc by musela bojovat proti spekulantům.
A až to pustí, co udělá koruna? Slyšel jsem v televizi analytika, který říkal: „Až to pustí, koruna posílí. Ale nevylučuju, že oslabí.“ Což je stejné, jako když Víťa ve filmu Vrať se do hrobu cituje závěr sociologické studie: „Valná většina maturující mládeže již našla zodpovědný přístup k životu, existuje však ještě nejméně padesát procent těch, kteří životní zodpovědnost teprve hledají.“
Takže víme, že nic nevíme?
Ano. Až to jednou spustí, koruna se může chvilku hodně hýbat, sem a tam, růst a padat.
Opravdu to nejde říci přesněji – klidně může hodně posílit, ale pak ti, kdo spekulovali na posílení, mohou na devizovém trhu prodávat svou pozici a koruna může zase prudce oslabit.
Shrnuto, vypořádat se s tímhle tématem nejde jinak, než jak Platon interpretoval Sokrata: „Bezpochyby totiž ani jeden, ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.“ Jak je možné, že to nevíme nějak přesněji? Proč nevíme, kdy to spustí? Jak nečekaně to pustí? Proč nejde ani odhadnout, co pak koruna udělá?
Devizový trh znáte hlavně ze směnárny, když si měníte peníze. Jenže ty směnárny na ulicích, to je jen malinká část. Rozhodující jsou banky, jejich klienti, třeba čeští exportéři, kteří směňují utržená eura nebo dolary. K tomu je na něm i řada spekulantů. Tedy řada. Masa. Stádo. A všichni mezi sebou směňují tak vehementně, že celkový denní obrat na devizovém trhu je dnes kolem čtyř miliard amerických dolarů, respektive kolem 100 miliard korun. Zároveň je to trh strašně rychlý, rozhodují sekundy. A trh citlivý na jakoukoliv informaci.
Není radno si s ním zahrávat. Třeba si někdo vzpomene na 1997 – tehdy velká liberalizace pohybu peněz přes hranice ve spojení s režimem fixního kurzu koruny nešla dohromady. Plus do toho přišly spory mezi politiky – a tak banda spekulantů zaútočila na českou korunu, šli jsme na řadu po thajském bahtu. Česká národní banka na to reagovala zvýšením sazeb, politici ordinovali utahování opasků a recese ekonomiky byla dokonána – místo aby spolu politiku koordinovaly – obě instituce ekonomiku škrtily.
No a od té doby je v makroekonomických učebnicích běžný boxík s nadpisem Měnová krize 1997, s povídáním o tom, jak jsme to tehdy zvorali. Tak jen ať se tohle nestane letos nám – ať v učebnicích není jednou Měnová krize po dvaceti letech – další zásek ekonomice. Ono totiž skončit ten divnorežim České národní banky je těžší než ho začít. Zvlášť ve volebním roce, když nikdo neví, co kurz pak udělá.
