V makroekonomii máme takový jeden pěkný model ekonomického růstu země. Tedy máme jich víc, ale tenhle se teď hodí. Je od Walta Rostowa. V roce 1960 napsal knihu Stadia ekonomického růstu – Nekomunistický manifest. Rostow hodně pracoval pro Johna F. Kennedyho a ovlivnil rozvoj ekonomiky Ameriky. Neměl rád komunisty, protlačil to i do názvu knihy. Jeho model je dělaný na tržní ekonomiky – a to jsme my také, ne?
Popisuje pět základních fází vývoje ekonomiky národa: tradiční společnost, příprava na vzlet, vzlet, vývoj ke zralosti a období masové spotřeby.
Jde o generalizující pohled na rozvoj Západu. Na jedničku jede ekonomika v „tradiční společnosti“. Typická je jednoduchá zemědělská výroba a lov založené na tradičních postupech bez výraznějšího použití techniky, žádná organizovaná forma vlády.
Aleš Michl, externí poradce ministra financí
Na dvojku jede ekonomika ve fázi „přípravy na vzlet“. Objevuje se nový typ podnikavých lidí, vznikají banky, rozšiřuje se trh, začíná zahraniční obchod. Zakládají se nová odvětví zpracovatelského průmyslu, stále je však nejdůležitější zemědělství. Národ už má alespoň identitu a nějaké vládce.
Třetí fází je pro Rostowa období „vzletu“. To už se růst ze zemědělství rozšířil do dalších odvětví. Hodně se staví a ekonomika je založená na průmyslu. Dochází k růstu investic až o deset procent hrubého domácího produktu.
Na čtyřku jede ekonomika ve „fázi zralosti“, což je podle Rostowa relativně dlouhé období růstu. Roste vše, na co ukážete. Prostě velký objem investic kolem dvaceti procent HDP. Průmysl zaměstnává nejvíce lidí.
Poslední, pátá fáze se vyznačuje všeobecně vysokou úrovní spotřeby. Konzumu. Lidé mají peníze na to, aby si zaplatili všechny základní věci a k tomu si pořídili i to, co by dříve považovali za zbytečnost. Po dosažení páté etapy vývoje Rostow předpokládal, že se společnost začne starat i o věci, které šly dříve stranou. Třeba o životní prostředí, modernizaci armády, kterou chce mít strašně silnou, nebo peníze ve velkém přerozděluje od bohatších k chudším.
Jedeme na pětku?
Tak co jsme za ekonomiku? Konzum u nás jede jako na Západě. Hitem Vánoc určitě nebude nový pluh na vaše pole.
Ani montérky. Ale mobilní telefon či televize, abychom se mohli večer dívat na seriály či oblíbené filmy. Prostě elektronika. Takže jedeme na pětku? Možná to však navenek jen tak vypadá. Spotřeba lidí u nás tvoří padesát procent HDP – není to konzum konzumů jako v Americe, kde spotřeba lidí vytvoří dvě třetiny HDP.
Potíže budou na D8 pořád. Vůbec se tam neměla stavět, míní geolog Cajz |
Investice lidí, firem a státu u nás dělají dvacet pět procent HDP. Jsou pro růst stále hodně podstatné, nemáme tady dodělaných řadu základních věcí. Což by zase sedělo spíše na čtvrtou fázi. No ale jsme založení hodně na průmyslu, nejsme ještě v třetí fázi?
Když ekonomiky mají přeřazovat na vyšší level, je důležité, jak mají organizovaný systém vládnutí. Rostowa takhle doplnil jiný americký ekonom Mancur Olson.
V knize Vzestup a pád národů ukazuje, jak s růstem ekonomiky rostou i ochranářské a antitechnologicky orientované spolky, jež pro zemi znamenají brzdu. A taky byrokracie. Mašinerie.
Tržní ekonomika chce přeskočit na vyšší level, ale ono to najednou všechno strašně dlouho trvá. Olson ukázal, že výnosy z toho, co dělají lobbisté, mají především oni sami, ne celá společnost. Náklady vzniklé z toho, že fungují, ale nese společnost celá.
Věčné papírování
A když se do toho všeho přidá nabalující se pomalost a byrokracie v rozhodování, dostáváme vysvětlení, proč se jedna dálnice kompletuje 32 let.
Máme mezery v infrastruktuře, a když chceme zařadit na vyšší level, tak to drhne, neboť procesy rozhodování jsou pomalé, strašně moc papírů, posudků, vyjadřování, zásady územního rozvoje kraje, posudky z hlediska ochrany životního prostředí, územní rozhodnutí, stavební povolení.
Každý z výše uvedených kroků trvá minimálně dva až tři roky. Stovky stran dokumentů a výkresů, než se získá razítko. Na zpracování, vyhodnocování a posuzování těchto stovek stran papírů si stát najímá externí specializované firmy, což stojí spoustu peněz a hlavně se vše protahuje.
Navíc se během každého správního řízení může veřejnost nejen jednou, ale vícekrát odvolat, což už tak složitý proces dále komplikuje a zpožďuje. Hromada připomínek, byrokracie, mašinerie, jakákoliv skupina lobbistů do strategických infrastrukturních projektů mluví. Je tohle opravdu demokracie konzumní společnosti, nejvyšší level ekonomiky?
