V případě Řecka se dohoda o dobrovolném odpouštění se soukromými věřiteli táhne doslova celou věčnost. Požadavky na soukromý sektor jsou nereálně vysoké a řada investorů (z řad podílových i hedgeových fondů) pravděpodobně na dohodu o odmáznutí šedesáti a více procent z čisté současné hodnoty řeckého dluhu nepřistoupí.
Na druhé straně, i kdyby přistoupili, stejně to nebude stačit. Vedle soukromých věřitelů už nemalou část dluhu totiž drží také oficiální věřitelé (MMF a sousedé z eurozóny), kteří zatím vůbec žádné ztráty nést nechtějí. A v neposlední řadě, horší zprávy opět přicházejí ze samotného Řecka - pomalá implementace reforem a hlubší propad hospodářství znamenají, že se na druhý řecký balík bude muset najít dalších 15 miliard eur. Na řecké frontě tedy rozhodně nic vyřešeného není.
Schwarzenberg: Nečasovo "ne" Česko poškodí |
Velký respekt současně nebudí ani nová fiskální dohoda, která má být zbraní, pomáhající v delším horizontu bránit eurozónu před obdobnými problémy. Když pomineme, že Unie se zatím neshodla na zapojení Evropského soudního dvoru do vymáhání pravidel a že nová smlouva bude procházet složitým ratifikačním procesem (ve Francii až po volbách), je i tak fiskální dohoda odpovědí pouze na jeden symptom dnešní krize - nízkou disciplínu národních vlád.
Eurozóna zatím klade v krizovém managementu příliš velký důraz na škrty v rozpočtech a zvyšování daní. Podhoubí problému je ale častokrát jinde a souvisí s narůstáním rozdílu v konkurenceschopnosti mezi Německem na straně jedné a valnou většinou ostatních zemí na straně druhé. To se dlouho v řadě případů nijak negativně neodráželo v hospodaření jednotlivých států (Španělsko, Irsko), ale pouze v narůstajícím zadlužení bank, domácností nebo podniků.
Názorným příkladem jsou Španělsko a Irsko, kde problém spadl na bedra státu až s krachem banky Lehman Brothers, který propíchl realitní bubliny a předlužené bankovní sektory se dostaly do problémů. Dluh bank spolu se ztrátou pracovních míst v bankovnictví a stavebnictví ale katapultoval irský deficit v roce 2009 k čtrnácti procentům HDP a v roce 2010 přes třicet procent HDP. V takovou chvíli nemá smysl tlačit vlády technokraticky k co nejrychlejšímu vyrovnání státního rozpočtu, ale je třeba jim pomoci překonat složité období strukturálních změn.
