Sociální demokracie včera představila druhý díl své daňové reformy. Po návrhu ořezat zisky bank sektorovou daní přichází s plánem progresivního zdanění pro občany i firmy. Potvrzuje prudkou změnu kurzu doleva. Zda to zabere na voliče, není zatím jasné. Včerejší spontánní reakce na sociálních sítích byla více kritická.
Jde ale spíš jen o rétorická cvičení. Stejně jako u bankovní daně je málo pravděpodobné, že by příští vláda návrh uvedla v život. Leda by volby drtivě vyhrála levice, takže by kabinet sestavovali sociální demokraté s komunisty. Všechny ostatní partaje se od vyššího zdanění bohatých, úspěšných a aktivních dlouhodobě distancují. Pokud ale ČSSD slibuje, že progresivním zdaněním pomůže 90 procentům českých zaměstnanců a 97 procentům malých živnostníků a firem, stojí za to se nad návrhem zamyslet. Protože v jednom má Bohuslav Sobotka pravdu: i když česká ekonomika po letech trápení šlape, drží solidní růst kolem 2,5 procenta, stát hospodaří s přebytkovým rozpočtem, nezaměstnanost patří k nejnižším v Evropě a konečně rostou i příjmy domácností, drtivá většina lidí to nepociťuje.
Průměrná mzda daleko zaostává za evropským průměrem. A v porovnání s našimi sousedy stoupá pomaleji. Minimální mzdu už mají vyšší i Slováci či Poláci. Evropa nám utíká, životní úroveň pro většinu Čechů nestoupá dostatečně rychle.
Lidé ztrácejí optimismus a naději do budoucna
Což je jeden z důvodů rostoucího napětí ve společnosti a šířící se nespokojenosti. S tím je opravdu třeba začít něco dělat. Potíž je v tom, že progresivní zdanění podle ČSSD by tohle nezvrátilo. A to i přesto, že Sobotkova partaj slibuje nižší daně všem, kdo berou méně než 48 955 hrubého měsíčně, což je opravdu víc než 90 procent Čechů. Skutečně chudé domácnosti by si ale podle sociálnědemokratické reformy polepšily jen o pár stovek, rodič s průměrným příjmem zhruba o tisícovku. To život zásadně nezmění. Z tisícovky navíc nezaplatíte lepší zahraniční dovolenou, dobré zajištění na důchod ani zbrusu nové auto. Náladu lidu takové výkupné nevylepší. Zato menšina s vysoce nadprůměrným příjmem se namíchne.
Úspěšné doktory, ajťáky, konstruktéry nebo manažery – tedy aktivní lidi s nápady, kteří mají šanci táhnout zemi k lepším zítřkům – by progrese stála těch tisícovek měsíčně několik. Nejspíš by to urychlilo odliv českých mozků do zahraničí. Někteří ekonomové mluví dokonce o „útoku na střední třídu“. I přesto, že by progrese podle Sobotky zasáhla jen tak malou část populace.
Navíc tu jsou jistá rizika: ČSSD slibuje, že její daňová reforma bude pro státní kasu neutrální, protože výhody pro chudší beze zbytku zaplatí oněch sedm procent bohatých. Tahle sázka ale nemusí vyjít.
Vyšší daň pro jednotlivce i firmy vede zpravidla k tomu, že se oba snaží příjem opticky snížit. Výnos z jejich daní tak nakonec může být nižší, protože daňové optimalizaci žádný státní kontrolní mechanismus nezabrání. Suma sumárum: daňová reforma z dílny ČSSD se ekonomicky nemusí vyplatit. Ovšem politikům nemusí jít jen o ekonomiku. Pokud by nový systém změnil k lepšímu společenskou atmosféru, tak sem s ním, i přes určitá ekonomická rizika.
Sociální demokraté slibují, že jejich systém bude spravedlivější než dnešní. Že posílí rovnost ve společnosti, protože donutí ty šťastnější a bohatší, aby se solidárně podělili s lidmi, kteří takové štěstí nemají. A je fakt, že za chudobu a nižší příjem většina lidí sama tak úplně nemůže.
Už dnes ale platí, že bohatí Češi odvádějí do společné státní pokladny výrazně víc než chudí. Navzdory formálně rovné 15procentní dani, kterou zavedla před osmi lety Topolánkova vláda. K té mají totiž nejlépe placení lidé s příjmem nad 113 tisíc měsíčně ještě sedmiprocentní solidární daň. A naopak, chudým stát ulevuje daňovými bonusy a slevami. Jaká míra progrese je už spravedlivá a jaká ještě ne? Na tom se lidé z různých sociálních vrstev nikdy neshodnou.
Daňová reforma tady nepomůže
Je tedy něco, co by skutečně mohlo odbourat rostoucí frustraci Čechů? Jistě – celkový výraznější růst reálných mezd. Což stojí a padá s prosperitou domácích firem. Třeba i malých, ale s perspektivní, konkurenceschopnou produkcí. Jejich šéfové už dlouho volají nikoliv po daňových změnách, ale po lepší vymahatelnosti práva, menší byrokracii, výkonných státních institucích. A jasnější vládní ekonomické strategii. Tímhle směrem se předvolební kampaně politických stran zatím moc neubírají. Inu, brnkat na strunku závisti v duších voličů je mnohem jednodušší.
