V současnosti se podle odhadu forexové společnosti eTrader.eu v Česku platí asi 20 procent výdajů bezhotovostně, tedy především platebními kartami. A tento podíl každým dnem dále narůstá. Průměr bezhotovostních plateb v EU je mezi 30 až 40 procenty. Česko navíc v trendech následuje technologicky vyspělejší ekonomiky, kdy například ve Skandinávii už nyní mají bezhotovostní platby oproti klasickým přibližně 60 procent navrch.
Pokud se podíváme na české podniky, které mají právo mluvit do otázky přijetí, nebo nepřijetí eura úplně stejně jako občané, pak i zde je jasný trend. A to zvláště po ráně, kterou představovalo zavedení intervencí ČNB proti posilování koruny v říjnu 2013. I nepoučené firmy se nyní pojišťují proti kurzovému riziku. Ano, je to náklad, ale podle současné výkonnosti české ekonomiky se dá usuzovat, že to je náklad přijatelný. Tedy je tu další jasný argument, že není důvod na naší měně cokoli měnit.
Jednotné cenovky a společné rozhodování
Kromě těchto faktorů a důvodů existují ale i další argumenty do diskuze, zda přijmout, nebo nepřijmout. Pojďme se na ně podívat.
Zaprvé, na straně výhod eura jednoznačně nalezneme vyšší cenovou transparentnost. To znamená, že se snáze porovnávají ceny stejného zboží v různých zemích: houska 1,1€ v Německu, 1,2€ ve Francii a řekněme 0,2€ v Česku. Relativní srovnání při rozdílných měnách vyžadují přepočet.
Nicméně zmíněný přepočet se v dobách dnešních technologií stává banalitou, mnoho e-shopů vám cenu rovnou přepočítá do vaší měny. A navíc, kolikrát za den fyzicky nakupujete zboží v cizí měně? Ale i tak se jedná o jistý transakční náklad, kterému se zavedením eura dá předejít.
Další a poměrně podstatnou výhodou je snížení kurzového rizika, protože blok eurozóny nabízí přeci jen větší kurzovou stabilitu než naše domácí měna. To se sice dá ošetřit pojištěním proti kurzovému riziku, naprostá většina občanů i drobnějších podniků a živnostníků tuto možnost ale nemá.
Společná měna samozřejmě skýtá možnost zapojit se do spolurozhodování o měnové politice Evropské centrální banky a snižuje tedy i rizika „cinknuté“ domácí regulace a politiky. Zde se v podstatně pro a proti nachází nikoli v ekonomické, ale politické oblasti. A dá se zobecnit otázkou – důvěřuji více řízení a kontrole z Bruselu, anebo z Prahy?
Pojďme to zkusit a vyměnit plnou kontrolu nad vlastní měnovou politikou za spolurozhodování ve společné. Kvůli tomu si už nebudeme moci nastavovat například úrokové sazby dle potřeb naší ekonomiky, ale budeme se muset podřizovat celku, kde se nachází plno různých zemí s různými potřebami a ve finále zde pořád platí právo silnějšího.
Výdaje navíc
Zmíněnou ztrátou vlastní měnové politiky přecházíme k nevýhodám zavedení eura – právě nemožnost přizpůsobit měnovou politiku ekonomickému cyklu vlastní ekonomiky je tou hlavní z nich.
Dalším nákladem zapojení do eurozóny je s tím spojené členství v evropském stabilizačním mechanismu, který je určený ke spolufinancování nápravných programů uvnitř celé eurozóny, a to včetně rozpočtových rezerv pro problémy Řecka, Španělska, Itálie a Portugalska.
Poslední „nevýhodou“ jsou tzv. menu costs, čili náklady jídelníčku, které souvisí s nutností přecenit výrobky, znovu vytisknout jídelní lístky, katalogy, cenovky, změnit účetní programy a podobně. Podnikatel by s tímto neměl mít problém, když se
dozví o změně včas, navíc v drtivé většině případů se náklady přesunou na spotřebitele. Jedná se spíše o jednorázový náklad, který třeba na Slovensku nejprve vzbudil podrážděné reakce kvůli „zdražování“. Dnes si naopak Slováci na společnou měnu v zásadě nestěžují a kupříkladu devalvací koruny je ČNB vlastně i přiblížila tradičně vyšší životní úrovni v ČR.
Na posouzení, zda rozdílná měnová cesta obou zemí byla správným, či špatným rozhodnutím, je nicméně stále ještě příliš brzy. Vzhledem k tomu a také k výše uvedeným argumentům je ale jasné, že s opuštěním koruny by se nemělo spěchat, a naopak je nutné o tomto kroku dále vést vážnou diskusi. Tím spíš, když za pár let už možná zapomeneme na bankovky, stejně jako se už dnes obejdeme bez telefonních budek.
