Americký trh práce je v nejlepším stavu za minimálně patnáct, dle některých ukazatelů (jako např. nové žádosti o podporu v nezaměstnanosti) dokonce za čtyřicet let. Míra nezaměstnanosti v USA je jenom lehce nad čtyřmi procenty – dle jakékoliv metodiky na své přirozené míře.
Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management.
Již od dob, kdy americká centrální banka (FED) ohlásila konec kvantitativního uvolňování a začátek normalizace měnové politiky, jsem byl výrazně skeptický vůči jejím agresivním očekáváním rozsahu utahování měnové politiky. FED argumentuje tím, že na trhu práce je stále více „vůle“, než prozrazovala snižující se míra oficiální nezaměstnanosti, a tudíž moc „vůle“ na to, aby začal generovat poptávkovou inflaci.
Nyní to však už neplatí – rozdíl mezi nejširší mírou nezaměstnanosti v USA, zahrnující kromě práci aktivně hledajících lidí i další formy nezaměstnanosti jako například lidi, kteří práci nehledají, protože nevěří, že ji najdou, nebo ty, co pracují na částečný úvazek a chtěli by na celý, a oficiální nezaměstnaností je nyní na předkrizových úrovních a jen málo nad svým historickým minimem. Teď už je tak americký trh práce zralý na růst mezd.
Jsou tu ale i další faktory. Čínská ekonomika už nemá takový protiinflačním efekt jako před rokem či dvěma. Zatímco v minulých letech růst globální cenové hladiny spíše tlumila, v posledním půlroce se rychle zvedly ceny producentů, což brzy přefiltruje i do inflace spotřebitelské. A Čína s globální inflací pohnout umí a může.
No a potom je tu eurozóna, která je z deflačního lesa venku. Klesá v ní nezaměstnanost (v dubnu se dostala na 9,4 procenta) a vzhledem k tomu, že nezaměstnanost v Německu už je také na svém přirozeném minimu, je jasné, že se tak děje díky poklesům ve Španělsku, Francii a Itálii. Spotřebitelská důvěra je na nejvyšší hodnotě od předkrizového roku 2007. Mezera výstupu v inflaci se i díky stále slabé investiční aktivitě do roka zcela uzavře a překlopí do plusu. Eurozóna samozřejmě hned tak nebude hybnou silou globální inflace, desinflačním protivětrem jako po minulé roky však také ne.
A nakonec: ani ceny ropy a dalších komodit nebudou mít takový protiinflační dopad jako v minulých letech – protiinflačně budou působit maximálně ceny potravin, a to také jenom nejbližší rok. Recese by samozřejmě růst cen zbrzdila, za stávající asistence centrálních bank to však není moc pravděpodobné. Centrální banky nám prostě stále kryjí záda.
Ano, nevím, kdy se inflace zvedne a nejsem zastánce teorie „inflace utržené z řetězu“, ale nemůžu se ubránit dojmu, že trhy tuto možnost vehementně ignorují a čekají „business as usual“. Dle mého neoprávněně.
