V tomhle desetiletí Češi solidně bohatnou, zejména ve druhé polovině. Nejnověji to potvrzují údaje k růstu mezd v letošním druhém čtvrtletí, které zveřejnil Český statistický úřad. Hrubá měsíční mzda totiž ve čtvrtletním sledování poprvé v historii překonala úroveň 34 tisíc korun. Jen v jediném kraji, Karlovarském, průměrná mzda nedosahuje 30 tisíc korun. Ale i tam bude tato laťka do konce letošního roku přeskočena.
V porovnání se začátkem desetiletí, konkrétně s druhým čtvrtletím 2010, je dnes průměrná hrubá mzda výše o zhruba 45 procent, v daném období vzrostla o více než deset tisíc korun z 23 504 na 34 105.
Průměrná mzda poprvé přesáhla 34 tisíc, většina bere méně |
Ovšem v letech 2010 až 2015 poskočila přibližně jen o dvanáct procent. Zato mezi druhým čtvrtletím roku 2015 a druhým čtvrtletím letošním přidala 29 procent.
Co to znamená v praxi? Třeba to, že za sumu odpovídající hrubé měsíční mzdě lze dnes pořídit o stovky „lahváčů“ více než roku 2010. Dokonce i než v roce 2015. Ve druhém čtvrtletí 2010 se za ni dalo koupit zhruba 1 250 lahví piva typu světlý ležák. O pět let později to bylo asi o dvacet více. A letos hned o nějakých 330 lahví více než roku 2015 a o 350 lahví více než v roce 2010. Pivo totiž od počátku desetiletí zdražilo zhruba o čtrnáct procent, tedy přibližně třikrát méně, než o kolik stouply mzdy.
To však hovoříme o mzdách nominálních, bez zohlednění inflace. A pivo pochopitelně není jedinou položkou spotřebitelského koše. Když započteme inflaci, tedy obecný růst spotřebitelských cen, nejen piva, platí, že v letech 2010 až 2014 rostla mzda – tedy nyní už reálná mzda – průměrně tempem 0,3 procenta ročně.
Chudší se mají lépe
Zato od roku 2015 do roku 2018 rostla v průměru čtyřprocentním tempem ročně. A letos si to nepokazí. V prvním pololetí byla o 4,4 procenta vyšší než ve stejnou dobu loni a za letošní rok by měla vykázat nárůst o 4 procenta. Takže s největší pravděpodobností bude platit nakonec to, že v letech 2015 až 2019 rostla kupní síla Čechů (kterou reálná mzda vyjadřuje) zhruba čtyřprocentním tempem ročně, tedy více než třináctkrát rychleji než v letech 2010 až 2014. To představuje znatelné zrychlení růstu životní úrovně Čechů. Ať se na to díváme z kteréhokoli úhlu pohledu.
Vedle znatelně rychlejšího růstu kupní síly je pro druhou polovinu tohoto desetiletí – v porovnání s polovinou první – příznačné přivírání nůžek mezi zaměstnanci s vyššími výdělky a těmi s výdělky nižšími.
V letech 2010 až 2014 rostla průměrná nominální mzda průměrným tempem 2,8 procenta, zatímco mediánová mzda průměrně jen rychlostí dvou procent ročně. Rychlejší růst průměrné mzdy (na kterou dosáhne zhruba třetina pracovníků) v porovnání s růstem mzdy mediánové (na kterou dosáhne polovina pracovníků) znamená, že lépe placení pracovníci zvyšují svůj výdělkový náskok oproti těm s nižšími příjmy. To se dělo v první polovině desetiletí, kterou silně poznamenala světová finanční krize a její důsledky v Česku, ale i chyby tehdejších vlád v oblasti hospodářské politiky. Výsledkem bylo, že firmy se zbavovaly spíše hůře placených pracovníků s nižší kvalifikací, zatímco ty s vyšší si snažily se udržet.
V druhé polovině běžící dekády se však situace obrátila. Medián mezd rostl od začátku roku 2015 do poloviny roku letošního průměrným čtvrtletním tempem 6,1 procenta, zatímco průměr nominálních mezd si polepšoval tempem 5,7 procenta. To svědčí o tom, že se rychleji přidávalo pracovníkům s nižšími výdělky, takže příjmové nůžky se přivíraly.
Překotný růst minimální mzdy
Vyšší mzdy, nižší zisky. Firmy vydělávají nejméně od roku 2005 |
Klíčový podíl na tom má platová politika státu a zejména navyšování minimální mzdy – mezi lety 2010 a 2019 o bezmála 67 procent, z 8 000 korun na současných 13 350 korun. Odbory přitom žádají od příštího roku navýšení minimální mzdy na 15 tisíc korun měsíčně, což by znamenalo nárůst oproti počátku dekády o bezmála 90 procent.
Minimální mzda by tedy v tomto desetiletí rostla zhruba dvojnásobným tempem oproti té průměrné. Zejména ovšem v jeho druhé polovině. Vždyť od roku 2015 do letoška vzrostla o zhruba 45 procent (v letech 2010 až 2014 jen o asi šest procent). Netřeba připomínat, že pro zaměstnavatele to představuje pořádnou „dardu“, která je přiměje rychleji automatizovat a robotizovat výrobu a hlavně je v době citelného ekonomického útlumu donutí k rychlejšímu propouštění, než jaké by nastalo při pomalejším růstu minimální mzdy.
Propouštět se budou zejména zaměstnanci, kteří nejsou odborově organizováni, protože nemají tak silné zastání. Tudíž odbory svým tlakem na překotný růst minimální mzdy vlastně v budoucnu připraví o práci třeba desetitisíce lidí, kteří by si ji jinak udrželi. Za přivírání příjmových nůžek, jež probíhá ve druhé polovině dekády, tedy ještě tuzemská ekonomika daň zaplatí. Při další hospodářské krizi budou zaměstnavatelé nejprve opět propouštět lidi s nižší kvalifikací (nebo ty, kteří nejsou odborově organizováni), což opět nůžky rozevře. A kvůli překotnému růstu minimální mzdy bude zřejmě rozevírání probíhat rychleji než v důsledku minulé krize. To je však teprve budoucnost.
Pro léta od roku 2015 stále platí, že citelný, čtyřprocentní růst kupní síly obyvatelstva, snoubený navíc s přivíráním příjmových nůžek, výrazně přispívá k růstu či udržování popularity politiků, které si veřejnost s touto érou „prosperity pro všechny“ spojuje ponejvíce – Andreje Babiše a Miloše Zemana.
