V tak malé zemičce, jako je ta naše, je rychlodráha na víc než třístovkové rychlosti nesmysl. Na rychlodráhu je prostě Česko moc malé. V srdci Evropy jsme tranzitní zemí a do sítě superrychlých expresů prostě patřit budeme, nenechme si ale namluvit, že je nutně potřebujeme a že dopravě výrazně pomohou. Lepší bude zůstat nohama na zemi a dostavět pořádně koridory tak, aby se mohlo jezdit 200 km/h.
Peníze by na ni byly. Jenže trasu vysokorychlostní trať stále nezná |
A uvažovat na trase superrychlovlaku mezi Prahou a Brnem o zastávkách Jihlava, Velké Meziříčí, Velká Bíteš, Pelhřimov je na hranici slabomyslnosti. Na druhou stranu by to byl první vysokorychlostní „courák“ na světě. Rozhodně by byl nejdražší, jak je v Česku dobrým zvykem.
Rychlodráhy jsou parádní věc, jenže jen tam, kde jsou od sebe zalidněné oblasti nebo velká centra hodně vzdálena. Třináct set kilometrů z Šanghaje do Pekingu zvládne rychlovlak za necelých 5 hodin.
Rychlodráha z Říma do Milána skoro vymazala ekvivalentní leteckou linku. Jenže tato dvě italská velkoměsta (jedno je politickým a druhé ekonomickým centrem země) jsou od sebe vzdálená šest set kilometrů. Velké Španělsko nebo Francie rychlodráhu taky využijí, zalidněné Česko je zkrátka malé.
A je tu ještě jedna nevýhoda rychlodrah. Jsou dost drahé. Nejen stavba a provoz, ale taky cena pro zákazníky. Zpáteční lístek z Milána do Říma stojí 90 eur, přibližně stejně jako letenka. Možnost zajet si z Jihlavy do Prahy na večeři a do divadla je sice lákavá představa, cena jízdenky by ale od takových plánů odradila.
20. ledna 2016 |
