Příběh Hermanna von Siemens se příliš neliší od desítky dalších podnikatelů, kteří jsou spojování s německým hospodářským zázrakem po druhé světové válce, a je tak svým způsobem typický.
Byl jedním z těch, kdo rozbombardovanou zemi dokázal během několika málo let přivést mezi vedoucí světové ekonomiky. Typické je však i to, že jako většinu průmyslníků jeho generace i Siemensův odkaz pronásleduje stále jedna a ta samá otázka: Co jste dělal v letech 1933 až 1945?
Hermann se narodil v roce 1885 v Berlíně. Rodina Siemensů už tehdy patřila mezi přední německé průmyslové klany. Genetické předpoklady měl předem dané, jeho dědečkem byl Werner von Siemens, vynálezce a spoluzakladatel budoucího globálního koncernu, který je rovněž považován za zakladatele moderní elektrotechniky. Z matčiny strany ho zase ovlivňoval známý fyzik Hermann von Helmholtz, podle kterého jsou dnes pojmenovány takzvané Helmholtzovy cívky, Helmholzovy resonátory a řada dalších objevů.
„Od obou mých dědů jsme získal dědictví určující směr celého mého života. Lásku k vědeckému výzkumu,“ vzpomínal později na své předky Hermann. Jakožto s nejstarším vnuk se s ním však počítalo na pozici budoucího šéfa společnosti. Nejdříve však, jak je v řadě tradiční německých firem zvykem, musel projít projít různými technologickými posty. Po studiu fyziky a chemie začínal nejdříve v laboratořích a později je vedl. Z té doby je mu připisován především nemalý podíl na vzniku dálnopisu.
Zhruba v době, kdy německá vojska mrzla před Moskvou a tažení na východ se poprvé zadrhlo, převzal Hermann vedení celého koncernu. Byl jmenován jedním z vůdců vojenského hospodářství. Titul, který získaly zhruba čtyři stovky průmyslníků, jim dával de facto vojenský status. Téměř veškerá produkce Siemensu se během války přeorientovala na armádu. V provozech hojně pracovali totálně nasazení či vězňové koncentračních táborů Osvětim a Ravensbrück.
Berlínské továrny Siemensu válkou značně utrpěly, produkce se tak kvůli ochraně před nálety rozprostřela po celém Německu. Už na podzim 1944 se k vedení podniku dostaly informace, že Německo po válce bude rozděleno do čtyř okupačních zón. Hermann von Siemens nato odstartoval plán decentralizace firmy a jejího přesunutí do západních a jižních částí země, což se mělo pro pozdější přežití podniku ukázat jako zcela klíčové rozhodnutí.
Po válce byl Herrmann von Siemens spojenci na dva a půl roku zatčen. I když měl vypovídat jen „velmi neochotně a vyhýbavě“, po celou dobu byl veden jen jako svědek a nakonec nebyl z ničeho obviněn. Díky přípravným krokům, které ještě před koncem války stihl odstartovat, přestal koncern bez vážnějších následků nejen dvou a půlroční absenci šéfa, ale v nově uspořádané Evropě se rychle vrátil mezi přední technologické koncerny. Po propuštění v roce 1948 se tak Siemens vracel už do nové, zavedené a fungující centrály v Mnichově.
„Šéf dozorčí rady, který se obvykle více zajímal o technologie než administrativu, prokázal ke konci války dobrý čich, když zavčasu, ještě před příchodem Rusů, zahájil přesun centrály z Berlína na jih,“ připomněl proto týdeník Der Spiegel jednu z největších Siemensových zásluh v nekrologu, když průmyslník v roce 1986 ve věku 101 let zemřel.
