Praha – Olomouc 0:24 – 3:02, 250 km
Jen těžko pochopit, podle čeho nazývají dráhy své rychlíky. Latinsky znamená Excelsior vyšší či nadřazený, v seriálu Star Trek je to hvězdná loď. V jazyku ČD je Excelsior noční vlak Cheb – Košice, v jazyce cestujícího koženkový zasmrádlý spoj s desítky let starými vagóny.
"Moc jiných možností, jak se dostat z Prahy po půlnoci, není, ale nějak tu hodinu vždy přežijeme. Do Prahy jezdíme lepším vlakem, strávit v té kožence hodinu před divadlem si nedokážeme představit," říká v kupé jedna z cestujících, která se vrací z divadelního představení a jede do Pardubic. Tma je milosrdná, není až tak vidět zašlá špína, jen lehce cítit.
Dlouhý vlak je sice poloprázdný, najít ale volné kupé není snadné. Každý si okamžitě zatahuje závěsy a předstírá spánek, aby mu do kupé nikdo nevlezl. Není divu, představa, že trávíte x hodin v kupé s dalšími sedmi lidmi, je dost skličující. Nakonec jsme jedno prázdné kupé našli. Dříve zřejmě vezlo cestující, kteří asi hodně tesknili už po svém domově na severu Moravy a tak kupé postříkali dvěma nápisy Karviná. Posilněni pivem (45 Kč za plechovku plzně) nakonec za Pardubicemi usínáme, raději bez myšlenek, kdy někdo tyto sedačky myl naposledy. Přijíždíme na minutu přesně.
Zobrazit na větší mapě
Olomouc – Krnov 3:23 – 5:25, 85 Km
Příliš jsem při plánování cesty nechápal, kdo může jet v půl čtvrté ráno po trati, na kterou chce ministerstvo pustit jako jednu z prvních konkurenci. Pár lidí ale z Excelsioru přestupuje a cestou vlak nabere ještě několik návštěvníků z nočních zábav. Motorový vůz 843 z poloviny devadesátých let patří k tomu novějšímu, co na drahách jezdí. Pohodlné sezení, jen poněkud hlučný. Těsně před Krnovem chytneme malé asi dvouminutové zpoždění.
Krnov – Opava východ 5:27-6:03
Čeká nás drážní klasika, vůz řady 810, který má mezi železničními fandy řadu až nepříliš lichotivých přezdívek, pro většinu laiků prostě motorák. Ale mírně upravený, nepohodlné sedačky takřka bez polstrování nahradily novější. Sedět se na nich dá pohodlně, to je ale vše: vlak je neuvěřitelně přetopený a tak jediné řešení je otvírat dveře do nevytápěné části vlaku. Na to, že je sobota, slušně zaplněný.
Opava východ – Ostrava-Svinov 6:27-6:59, 28 km
Reklama na příměstské dojíždění. O patrových jednotkách CityElefant se zvláště k jejich ceně napsalo ledacos, pro běžného cestujícího ale nabízí slušný komfort na dojíždění do práce. Jen mimo mé chápání jde fakt, že v takovém vlaku je i první třída. Za svítání dojíždíme do Ostravy a opět načas.
Ostrava – Svinov – Břeclav 7:04 – 8:51, 179 km
Vlaky kategorie InterCity nabízí na drážní standardy nadprůměrné cestování. Interiér vagónů je sice už lehce zašlý, přesto poměrně pohodlný, vlak je takřka plný. Komfort si zcela neužíváme, rychle usínáme. Někde za Starým Městem se jdeme podívat do jídelního vozu.
Břeclav – Pardubice 9:02 – 11:15, 210 km
Mezinárodní EuroCity z Budapešti do Hamburgu je složené hlavně z nepříliš nových německých vagónů, přesto jde asi o nejpříjemnější vlak z celé cesty. Jídelní vůz láká svoji vůní k návštěvě, při pohledu na cenu jídla kolem 15 eura se spokojíme raději s kávou za dvě eura a třetinou maďarského piva za tři eura. I tady je naprosto prázdno. Vlak je jinak naprosto plný a skutečně internacionální. Poslouchat hodinový hlasitý dialog maďarského páru je zábavné, ale jen pár minut. Ačkoliv vlak do Břeclavi přijel s pětiminutovým zpožděním, v Pardubicích vystupujeme o pár minut před jízdním řádem a začínám přemýšlet, zda opravdu nepíšu o drahách někdy až příliš negativně.
Pardubice – Hradec Králové 11:25 – 11:55, 22 km
Také příměstské cestování, na rozdíl od CityElefantů s nepříliš pohodlnými a hlavně úzkými sedačkami. Nedokážu si představit, že by se na takové sezení vešli čtyři dospělí. Vlak ale opět na čas.
Hradec Králové – Nymburk 12:08 – 13:00, 66 km
Necháme se nalákat nově natřeným vagónem v barvách od Studia Najbrt. "Ten modrý vagón je nový?," ptám se v poledne jednoho z nastupujících do rychlíku Sněžka v Hradci Králové. "Zvenčí ano, to je tak vše," odpovídá student Martin využívající na cesty kilometrickou banku. Vlak prý volí kvůli pohodlí: koženky jsou sice prý odpudivé, ale má prostor. "V autobuse se vedle mě stále někdo roztahuje, tady mám klid," pochvaluje si.
Uvnitř opět klasika: koženkové sedačky. Přijíždíme do Nymburka s nepatrným zpožděním. Nejdelší místo na pauzu chceme využít k občerstvení. Nádraží působí nevábně: už při příjezdu míjíte odstavené vlaky čekající na sešrotování a nádražní budova působí podobně. Restaurace je zavřená, místo toho jen malý bufet, lákající na guláš.
Nymburk – Ústí nad Labem 13:40 – 15:09, 111 km
Čtu si časopis ČD pro vás a marně přemýšlím, zda veškerá sebechvála a už neuvěřitelné příběhy spokojených cestujících myslí dráhy vážně. Třeba story o podnikateli, co jezdí už jen vlakem, stravuje se v Burger Kingu a ještě tu našel nevěstu. Je jistě příjemné jezdit jako manažer v pendolinu (i když nemá ani připojení k internetu), jde ale jen o zlomek vlaků. Ve většině vlaků si jako manažer opravdu připadat nebudete. Třeba jako v tomto: zásuvku tu nenajdete ani náhodou, průvodčí zrovna úsměvy nehýří a sedíte na nepohodlných koženkových sedačkách. Na druhou stranu, kdybyste jeli autem, rychleji z Nymburka v Ústí rozhodně nebudete. Přijíždíme se zhruba desetiminutovým zpožděním, i tak se ale stíháme přesunout autobusem z nádraží Střekov na hlavní nádraží.
Ústí nad Labem – Praha 15:40-17:09, 106 km
Drážní klasika: vůz řady B, tedy klasická kupé s koženkovými sedačkami z budyšínské vagónky ze sedmdesátých i osmdesátých let. Vlak je sice na první pohled čistý a záchod i dokonce voní, ale zažranou špínu jen tak něco neodstraní. Průjezd údolím Labe při zapadajícím slunci je i přes lehce zanesená okna kouzelný.
Praha – Tábor 17:16 – 18:50, 103 km
Přijíždíme včas, takže i s krátkým přestupem stíháme poměrně krátký přestup. Na nádraží ale člověk těžko pochopí, proč mají na perónech rozhlas tak potichu: když přijede vlak, slyšet není skoro nic. Elektronické tabule hned u výstupu z vlaku píšících o časech odjezdů jiných navazujících vlaků jsou sice hezké, ale proč na nich není ani nástupiště? Kvůli výluce jede rychlík Matthias Braun v jiném složení, než má podle jízdního řádu jet, což někteří cestující odmítají pochopit. O výluce kvůli stavbě nové trati do Tábora se toho člověk od průvodčích moc nedozví, kromě toho, že bude. V Olbramovicích tak společně s davem míříme do autobusů, které nás vezou do Sudoměřic. Nakonec tak vlak ztratí jen asi deset minut.
Tábor – Ražice 19:06 – 20:35, 68 km
Čeká nás opět motorák, tentokrát ale přestavěný na žlutou regionovu. Sedačky jsou určitě pohodlnější, navíc má vlak na české vlaky asi nejluxusnější toalety (i když by se celkem hodilo lepší upozornění na to, že je nutné zmáčknout tlačítko zablokovat dveře, aby vám omylem při vykonání potřeby nevlezl někdo na toaletu). Tím ale výčet pozitiv vozů, za jejichž opravu platí dráhy 25 milionů korun za kus, končí. Vlaky jsou snad ještě hlučnější, než jejich předchůdci, to samé platí i o tlumičích.
Ražice – Plzeň 20:40 – 21:58, 90 km
Další z šílených názvů rychlíku: Junák. Rychlík z Brna do Plzně by mohl přitom mít opět název Koženka. Nudu ve vlaku by zahnalo občerstvení, jídelní vůz či třeba vozík s nápoji tu ale cestující za necelých sedm hodin jízdy tohoto vlaku nenajde. Ještě, že v Plzni je otevřen alespoň nádražní stánek.
Plzeň – Praha 22:10 – 23:58, 114 km
Stejné vagóny, které pokračují následně i do Excelsioru. Tomu odpovídá jejich kvalita. Přetopené topení, regulace teploty zcela nefunkční. Typický zápach kupé, před kterým mě varoval kolega, že jím budu vonět ještě pár dnů po cestě, cítím už všude. Při ceně 147 korun, což je základní jízdné drah z Plzně do Prahy, příliš nechápu, kdo na této cestě dá přednost vlaku před autobusem. Nicméně příjezd je stylový: dvě minuty napřed. Takže sečteno a podtrženo: vlaky drah většinou nejsou nic moc, ale i ty sebehorší jezdí většinou velmi přesně.
