Získal spoustu důležitých kontaktů, které mu záhy po změně režimu pomohly rozjet podnikání. Úspěšný podnikatel nyní zaměstnává zdravotně postižené, založil jednu z největších chráněných dílen v zemi.
O zdraví mluví neustále. Třeba, když se ho zeptáte, jaké má osobní přání do budoucna, odpoví bez váhání: "Ať vydrží zdraví mě i rodině. To jediné nemůžu ovlivnit, všechno ostatní mám." Vzhledem k tomu, že tělesně postiženými je v práci obklopen, to od něj nezní jako fráze. Jeho firma Tabuc-Pack (první část názvu odkazuje na jeho jméno čtené odzadu a druhá na účel podnikání - výboru obalů, předně kartonových krabic i s potiskem) sídlí v Úpořinách u Teplic.
"Když vidíte každý den, jak by ti lidé chtěli žít a sportovat jako zdraví, ale nemůžou, dává vám to obrovskou pokoru. Uvědomíte si, že můžete být namachrovaní, jak chcete, vydělávat velké peníze, ale to všechno se může ve vteřině změnit. Jste třeba na vozíku a nemáte nic," říká za stolem střídmě zařízené kanceláře v horním patře sídla firmy. Daří se mu, ale na odiv to nedává.
S maturitou skončil kvůli režimu v kravíně
Jako malý chtěl být zootechnikem. Jenže v roce 1968 jeho rodiče podepsali protirežimní dokument 2000 slov a navíc mladý Kubát odmítl vstoupit do KSČ. "Neměl jsem ani žádné známé, takže jsem skončil v kravíně v Soběchlebech jako traktorista s maturitou, přes zimu jsem kydal, krmil. To mi sice nevadilo, chtěl jsem být se zvířaty, ta se mnohdy chovají lépe než lidé, nejsou záludná. Ale v Soběchlebech to fungovalo jako ve středověku. Všechno se dělalo ručně," vzpomíná dnes.
Bolesti zad byly čím dál větší a tak nakonec odešel. "O invalidní důchod jsem nežádal, pracovat jsem chtěl," říká. Díky pozdější práci v oděvním družstvu a porcelánce potkal mnoho důležitých lidí, a tak si v době euforie po převratu řekl, že i on zkusí podnikat.
Živnostenský list si založil 15. března 1990. "Vím to přesně, ten den bylo výročí vpádu Hitlera do Čech," říká a dokládá svou velkou zálibu v historii. Tehdy dostal nabídku stát se jedním z 15 majitelů dubské porcelánky. Odmítl. "Na takovou firmu je jeden majitel málo, patnáct moc," vysvětluje.
Místo toho využil kontaktů a obchodoval se vším možným, od bižuterie po nábytek. Na Silvestra 1991 založil Tabuc, firmu věnující se obchodu, reklamě a marketingu. Proč zadávat tisk někomu dalšímu, když bych mohl tisknout sám, řekl si o tři roky později, využil příležitosti a zprivatizoval tiskárnu v Teplicích.
Majitel společnosti Tubac-Pack Zdeněk Kubát (na fotografii vpravo) dává práci i zdravotně postiženým.
V říjnu 1999 udělal ze své firmy chráněnou dílnu. Ke zdravotně postiženým měl vždycky blízko, jeho otec je invalidní důchodce. "V republice je 75 až 80 tisíc postižených. Bylo mi jich líto, protože nemohli sehnat práci, zároveň jsem v tom viděl šanci, příležitost k podnikání," vypráví. Firmu rozdělil a kvůli státním dotacím si nechal jen část s chráněnou dílnou. Po zeštíhlení firmy měl sice pouhé tři zaměstnance, ale dařilo se mu natolik, že o tři roky později jich bylo už 250 a další halu vybudoval v Mostě.
Zaměstnává vozíčkáře, lidi se silnou cukrovkou, pohybovými poruchami, s vážnými srdečními obtížemi, které může kdykoli stihnout infarkt, i mentálně postižené. Vysekávají kartony, lepí krabice, šijou. O jejich zařazení rozhodují posudkoví lékaři a hlídají je výrobní mistři, kontroloři. Zaměstnat nemůže jen slepce a hluchoněmé, protože by jim mohl stroj ublížit.
Kubát přiznává, že zpočátku vůbec nevěděl, do čeho jde. "První rok jsem toho litoval. Někteří jsou jak přerostlé děti ve školce a chtít po nich něco, bylo velmi složité. Tahali mě za rukáv a vyprávěli své životní příběhy a žádali o radu," vzpomíná.
"Příspěvek na postižené zaměstnance kompenzuje ztrátu"
Někoho může napadnout, že majitel podobné dílny je zaměstnává jen kvůli příspěvkům od státu. "Ano, často poslouchám, jak je to výhodné. Tak proč to nedělají všichni?" ptá se. Potvrzuje, že dostává osm tisíc korun na každého zaměstnance. "To ale jen kompenzuje ztrátu. Jejich produktivita je 30 procent oproti zdravým a nemocnost 37 procent, takže musím mít na každou stovku lidí dalších 37 navíc," počítá Kubát. Navíc peníze dostává až zpětně za celé čtvrtletí.
"Na ten objem prací, který děláme, by mi stačilo jen 30 zdravých lidí," dodává. Tvrdí, že není "kdovíjaký milionář" a že ho tahle práce prostě baví. Ale samozřejmě také velmi dobře živí. I když krize jeho podnik hodně poznamenala.
Nyní zaměstnává 117 lidí, musel zrušit středisko v Mostě a omezit provoz na jednu směnu. Loni měl obrat 51 milionů, před dvěma roky 180 milionů korun. Do krabic totiž balí hlavně komponenty do aut: poklice, potahy, sedačky, díly z plastů, volanty, airbagy. A právě automobilový průmysl loni a předloni stagnoval.
Jeho vzorem je strýc, jenž žije v Austrálii. Je mu 72 let, od třiceti podniká a vybudoval miliardovou firmu. "Britská královna ho vyznamenala titulem sir," říká obdivně Kubát. "Když ale pořádá piknik, pozve instalatéry a jiné řemeslníky a s nimi se úplně normálně baví. To je u nás skoro nemyslitelné," dodává Kubát.
Na zdi kanceláře mu visí několik ocenění za práci s postiženými. Třeba prestižní titul Zaměstnavatel bez bariér za rok 2009. "Beru to jako satisfakci za to, co děláme. Je hezké, když si někdo vzpomene," říká. "V naší firmě se nikdy nestalo, že by někdo nedostal výplatu včas, nebo v plné výši. A tak to i zůstane," dodává hrdě.
Vyberte nejlepší podnikatelský příběhAnketa o cenu čtenářů iDNES.cz a MF DNES |
