Školní jídelna musí uvařit několikachodový oběd za nízké desítky korun. Jak je to možné?
Většina školních jídelen tvrdí, že nemá dostatek finančních prostředků na nákup konvenčních potravin, potažmo potravin od lokálních farmářů. Je to argument, který neuznávám. Celý systém je postaven na vyhlášce o školním stravování, která stanovuje limity na nákup potravin. Je to 16 až 32 korun u kategorie dětí prvního stupně s tím, že cena je taková, kterou si ředitel školy v tomto limitu určí. Jídelna se musí vejít třeba do limitu dvacet korun za oběd na dítě, pokud ředitel bude chtít.
Co jídelna za tyto peníze musí uvařit?
Oběd tvoří polévka, hlavní jídlo, zelenina nebo salát, moučník a nápoj.
Přesolené, rozvařené. Olomoucké gymnázium zažívá hromadný bojkot obědů |
To zní jako nadlidský úkol.
Někdy je to nemožné. Ale ne tam, kde se zvedne spodní hranice. Horní limity totiž nejsou nízké. Ani já nevyužívám horní hranici 32 korun. Obědy u nás stojí 27 korun, takže je můžeme zdražit o pět korun na dítě.
V čem je tedy problém?
Ředitelé škol často drží cenu blízko spodního limitu, který je 16 korun na jeden oběd. Protože když přijde ředitel školy s tím, že od září se obědy zdražují o pětikorunu, tedy o sto korun měsíčně na hlavu, ředitel školy to neudělá, protože polovina rodičů se vzbouří. I zdražení obědů o pětikorunu přitom jídelně nesmírně pomůže. Dětem může dát kvalitní stravu a například víc ovoce a zeleniny.
Když není vůle, nemělo by se to řešit systémovou změnou?
Byla bych pro to, aby vyhláška neumožňovala jít pod 25 korun. My se do limitu 27 korun krásně vejdeme. Děti mají dostatek ovoce, zeleniny, ale i ryb. A to nakupujeme i od místních farmářů. Surovin od farmářů je z mého pohledu poskrovnu, nicméně hlavní komodity maso a mléčné výrobky máme od lokálních farmářů ze Šumavy nebo z Plzeňska a garantujeme český původ. Problém máme třeba s tím, sehnat v regionu vejce.
Snímky ze soutěže o nejlepší školní oběd |
Mají jídelny peníze na to, aby vařily z dražších surovin od farmářů?
Peníze na to jsou. Pokud někdo tvrdí opak, je to nesmysl. Jsme jedna z mála jídelen, která získala titul Jídelny snů v projektu společnosti Slow Food. Filosofii tvoříme už pět let. Kontaktovala jsem dodavatele a vidím, že v některých komoditách máme nákup od farmářů levnější než u velkoobchodu. V průměru nakupujeme dráž o osm procent, což jsou dvě koruny na jeden oběd. Při dvaceti dnech v měsíci je to 40 korun. To nejsou ani jedny cigarety pro rodiče, kteří nejvíc křičí, že jsou obědy drahé.
Jakým způsobem školní jídelny na obědech šetří?
Velký vliv na cenu má skladba jídelníčku. I my používáme levnější suroviny, ale v žádném případě ne na úkor kvality. Když místo brambor koupím třeba kuskus, tak se děti naučí jíst jiné přílohy. Postupně jsme je to naučili a dnes nemusím brát drahé brambory z Moravy. Oběd nás vyjde levněji.
Jsou jídelny, které vaří za 19 korun. Znám jídelny, co vaří za 22 korun a říkají, nám to stačí, plníme předepsaný spotřební koš. Ale jedna věc je koš, a druhá to, co do sebe děti dostanou. Bohužel, školní stravování je v prioritách škol až na posledním místě. Přitom první, co se rodiče doma zeptají, je „co bylo k obědu?“.
Zastupujete samostatnou jídelnu, kterých moc není. Nemáte to jednodušší?
Nemyslím. Chtěla jsem zvýšit limit na 31 korun, ale určitá skupina rodičů se vzbouřila. Byla jsem na pohovoru u našeho zřizovatele a zvolili jsme zlatou střední cestu.
