Dokonce znovu promítají i sály, které musely kdysi kvůli špatné finanční situaci zavřít. Diváci se vrátili třeba do kina Varšava v Liberci, znovuotevření se brzy dočká pražské kino 64 U Hradeb. A ve Vršovicích začalo na jaře roku 2016 opět fungovat kino Pilotů na místě, kde promítalo od třicátých let a kde v polovině devadesátých let ukončilo provoz.
„Cítil jsem, že české dokumenty, ale třeba i některé hrané zahraniční filmy jsou utlačované masovou produkcí, mainstreamem. Začal jsem proto hledat místo, kde by byl pro takové snímky prostor,“ vzpomíná ředitel kina Pilotů a šéf distribuční a produkční firmy Memesis Film Jan Macola. Za loňský rok navštívilo jeho dvousálové kino na 52 tisíc návštěvníků.
Dvoumiliardové tržby
V tuzemsku figurovalo loni 288 kin s pravidelným provozem pro 104 tisíc diváků. Nejčastěji šlo o jednosálová kina, kterých Unie filmových distributorů evidovala 203 se 46 tisíci sedadly, multiplexů bylo 31 a měly kolem 44 tisíc míst. Zbytek tvořila dvousálová kina, kinokavárny a víceúčelové sály.
Mezi celkovými více než sedmi stovkami kin bylo dále 237 letních kin pro 65 tisíc lidí. A také necelé dvě stovky sálů, kde se promítá nepravidelně.
Přestože loňský rok jen těsně nebyl rekordní, tržby tuzemských kin podruhé v historii přesáhly dvě miliardy korun. Multikina si z nich ukousla 1,5 miliardy, zhruba 75 procent. Ještě v roce 2012 nicméně měla podíl 86 procent as ostatními biografy to vypadalo bledě.
Pak se ale konkurence vzpamatovala. „Vydržela kina, jež s nástupem multiplexů udělala krok stranou a začala měnit dramaturgii a přinášet jiné programy,“ říká David Horáček, šéf Premiere Cinemas Czech, třetí největší sítě multikin v Česku. (Rozhovor čtěte na str. 16.)
Programy malých kin nyní většinou zahrnují i jiné akce než jen promítání filmových novinek. Mohou to být přenosy z koncertů či divadelních představení, festivaly, besedy k filmům, cestovatelské přednášky nebo akce pro nejmladší diváky či seniory.
Do artovějších programů se mohou stylizovat především kina ve větších městech, kde fungují i multiplexy. „Snažíme se, aby lidé dostali záminku zamyslet se nad naším programem. Potřebujeme, aby si řekli: ,Jo, tady se snaží, pojďme se na to podívat.‘ Proto se profilujeme i mimo klasické filmy,“ vysvětluje David Beránek, ředitel pražského kina Bio Oko.
Komornější atmosféra malých kin je pro mnoho lidí při výběru místa rozhodující. „Já tomu říkám kino s tváří. Multiplex je pro mne naopak chrám konzumu, takový velký supermarket,“ říká Radek Pernica, ředitel Univerzitního kina Scala v Brně. To v roce 2011 město zavřelo z důvodu nízké návštěvnosti. O dva roky později se však tamní sály opět zaplnily, když se kina chopila Masarykova univerzita společně s distribuční firmou Aeropolis. Od té doby se návštěvnost podniku stále zvedá, loni usedlo do tamních sedaček 75 tisíc diváků.
I u artovějších kin jsou však pro tržby nejdůležitější filmové novinky. Ty tvoří v pražském Biu Oko přibližně 90 procent veškerého obsahu. „Nebráníme se mainstreamu. Jde jen o to, zda jsou snímky kvalitní. Promítáme filmy, které mají různá poselství a hloubku. Snímky, které otevírají prostor pro otázky a člověk nad nimi může přemýšlet. Program tvoříme podle toho, jak to cítíme a co nás baví,“ dodává Beránek.
I program kina Pilotů tvoří z poloviny novinky. „Musíme myslet na to, že hrajeme pro lidi z Vinohrad a Vršovic. To znamená, že promítáme i některé mainstreamové filmy, o kterých si myslíme, že jsou dobré,“ vysvětluje Jan Macola.
Na rozdíl od multiplexů, kde se filmová novinka hraje třeba čtyřikrát za večer, si však divák musí návštěvu jednosálového kina dopředu naplánovat. Film, který chce vidět, může malý biograf promítat třeba jen dvakrát do týdne.
E-Cinema a digitalizace
Kina, která se díky zajímavé dramaturgii udržela na trhu i vedle multiplexů, si musela poradit ještě s jednou překážkou – digitalizací. Podle Jaroslava Pecky, tajemníka Unie filmových distributorů, skončilo zhruba před patnácti lety mnoho jednosálových kin.
„S příchodem digitalizace se prakticky přestaly vyrábět filmy na 30milimetrový pás. Vše chodilo v digitální podobě. Pokud jste chtěli hrát novinky, a ty lidé hodně poptávali, museli jste digitalizovat. Často na to ale nebyly prostředky,“ vzpomíná Pecka.
Digitální technika stála podle něj přibližně dva a půl až tři miliony korun. Tehdejší Státní fond kinematografie poskytoval v prvopočátcích dotace až 1,5 milionu. „S postupem času se však částka snižovala. Dnes je ten příspěvek zhruba do 400 tisíc. Je na provozovateli nebo majiteli kina, aby si obstaral zbytek finančních prostředků,“ dodává Pecka.
Přibližně 80 procent českých kin spadá pod správu obcí, ostatní jsou v soukromém vlastnictví. Finanční podporu poskytuje například i fond Europa Cinemas.
Pokud provozovatelé kin nemají dostatek financí na „velký digitál“, mohou zvolit možnost takzvaného E-Cinema. „Jde o formát, kdy se využívá technologie DVD či blu-ray přehrávačů, které jsou schopné velice kvalitně přenášet obraz a zvuk. Stojí to méně než klasická digitalizace,“ říká Pecka.
Podle Martina Pošty, předsedy Asociace provozovatelů kin, dnes stačí mít dobrý projektor, počítač, kvalitní zvukovou techniku a DVD s filmem a povolením pro veřejné promítání. Takové řešení bylo záchranou pro mnoho vesnických či maloměstských kin, která promítají pouze dva až tři dny v týdnu a „velká“ digitalizace by se jim nevyplatila.
Hit letních kin
Formát E-Cinema výrazně přispěl také k rozvoji letních kin, která v posledních letech zažívají boom. „Kdysi to byl fenomén, ale po roce 1989 tu nezbyl skoro nikdo, kdo by je provozoval. Zhruba před čtyřmi lety jsme evidovali 60 letních kin, loni to už bylo 237 a letos to asi bude ještě víc,“ konstatuje Pecka z Unie filmových distributorů.
Předpokládá se, že digitalizovaných kin bude přibývat. V současné době jich je v Česku přibližně 250. A trh se momentálně stabilizoval: „Fond do toho věnoval hodně peněz, v Česku proběhlo několik digitalizačních vln. Teď se digitalizují ty nejmenší obce. Síť kin je teď opravdu hustá,“ říká Pošta.
