Ani ne tak za čas strávený ve firmě, jako spíše za odvahu dělat těžká rozhodnutí a nepopulární kroky. Přitom otázka, zda se štědré odměny pro šéfa firmy jejím akcionářům skutečně vyplatí, nemá jasnou odpověď. Je to stejné jako ptát se, zda vyšší cena znamená také vyšší kvalitu. Často ano, ale někdy také vůbec ne...
Nenasytní manažeři...
Co se výše odměn týče, situace v USA a západní Evropě se výrazně liší. Zatímco na středních pozicích jsou výdělky srovnatelné, ředitelé firem (tzv. CEO) v USA pobírají v průměru dvakrát vyšší odměny než Němci, Francouzi či Britové.
Jejich výdělky zase dvojnásobně převyšují běžné odměny v Japonsku či Jižní Koreji.
Největší rozdíly panují ve způsobu rozdělování odměn. Američané ve skutečnosti dostávají nejnižší podíl z toho, co připomíná opravdovou výplatu – tedy hotovost.
Zatímco Britovi či Němci v čele firmy obchodované na burze přijde na účet běžně okolo pěti šesti milionů dolarů ročně, jejich kolegové z USA se spokojí s jedním až třemi miliony. Dalších sedmnáct i více milionů však získají jinou formou odměn.
Vlastně ani slovo odměna není v tomto případě nejvhodnější, spíše by bylo třeba hovořit o motivaci. Kromě různých připojištění a zlatých padáků dostávají ředitelé stále častěji balíky opcí, za něž mohou výhodně nakupovat akcie, až se jejich hodnota následkem jejich prozíravého vedení patřičně zvýší.
Hitparáda odměn1. William McGuire 2. Michael Ovitz 3. Lawrence Ellison |
Tento způsob hodnocení šéfů firem se začal rozšiřovat v 80. letech minulého století, kdy zesílil tlak na to, aby se manažeři chovali jako vlastníci. O dvě dekády později lze říci, že přinesl ohromující výsledky.
Jedním z nich je, že ředitel velkého podniku v USA si dnes každý večer připočte k dobru zhruba tolik, co si řadový zaměstnanec v jeho firmě vydělá za celý rok.
Nůžky se rozevřely do té míry, že o "nenasytných" manažerech už dnes hovoří i prezident George W. Bush, jehož lze těžko obviňovat z nepřátelství vůči kapitalistům. Jsou však manažeři opravdu tak nenasytní?
Například ředitel pojišťoven UnitedHealth William McGuire v letech 1992 až 2006 obdržel opce téměř za dvě miliardy dolarů. To není málo, ale obdobně si polepšili také akcionáři, neboť hodnota firmy na burze vzrostla 85krát a tržby z šesti set milionů na 70 miliard.
Přející Američan by něco podobného nazval zaslouženým výdělkem. Jenže loni se přišlo na to, že McGuirovi tenhle výdělek nestačil a většinu opcí zpětně datoval tak, aby získal ještě 390 milionů navíc. Tomu už se i v USA říká nenasytnost, takže ředitel před rokem odstoupil – ale až poté, co inkasoval odstupné ve výši 1,1 miliardy dolarů.
... nebo zachránci podniků?
Podobných příkladů se nabízí více. A třeba i horších. Například šéf obchodního řetězce Home Depot Robert Nardelli letos v lednu vyinkasoval na odměnách 240 milionů, přestože společnost pod jeho vedením ztratila na burze od roku 2000 skoro polovinu své hodnoty.
Není proto divu, že 80 procent Američanů považuje odměny ředitelů za přemrštěné, a dokonce i třetí nejbohatší muž světa, úspěšný investor Warren Buffett, tvrdí, že "manažerské platy až příliš často neodpovídají výkonům těch, kteří je pobírají".
Je tedy nejvyšší čas šéfy firem trochu přiskřípnout? Zřejmě nikoli. V rozporu s Buffettovým tvrzením existují studie, které dokazují příčinnou souvislost mezi výší odměn a výkonem.
Především by se však museli vzbouřit ti, kteří do toho mají nejvíce co mluvit, tedy sami majitelé firem. Jak píše Rakesh Kurana v knize Hledá se zachránce podniku, výběr šéfa firmy probíhá často pod tlakem a tajné schůzky či závazky mlčenlivosti mu dodávají nádech spiknutí.
Nejhorším možným scénářem je v takovém případě propad akcií o miliardy, takže nad pár desítkami milionů pro "zachránce" se dá mávnout rukou. Navíc vysoký manažer není v USA odměňován za to, aby tvrději pracoval, nýbrž za to, aby se nebál učinit riskantní a bolestivá rozhodnutí.
Pro takový přístup nemá kontinentální Evropa zatím velké pochopení. Takže když ředitel Siemensu Klaus Kleinfeld v rámci modernizace firmy odepsal prodělečnou výrobu mobilních telefonů, obdržel kromě rozhořčených protestů ze strany odborů také telefonát od kancléřky Merkelové.
Vzápětí se vzdal části platu, kterou věnoval rodinám propuštěných zaměstnanců, ale nebylo mu to nic platné. Přestože si podle časopisu The Economist zasloužil "poplácat po zádech", Siemens jej letos v červenci z firmy vyhodil.
