Víno, které dnes sice už jen vzpomíná na doby dávné slávy, ale jež kdysi ve světě sladkých vín znamenalo více než portské nebo sherry.
Uzavření francouzských přístavů na konci 18. století mělo za cíl hospodářskou blokádu Anglie. Ta patřila vždy k velmi významným vinařským odbytištím, a tak byla nucena hledat náhradu za francouzskou produkci jinde - v Portugalsku, Španělsku, Itálii.
V roce 1770 dorazil do západosicilského přístavního města Marsaly milovník portského John Woodgrove. Na ostrov sice přijel kupovat mandle, ale jakmile okusil zdejší zvláštní, silné víno, osvědčil čich správného obchodníka a hned dojednal jeho dodávku do Anglie.
Tehdejší víno by však téměř dvouměsíční plavbu na britské ostrovy ve zdraví nepřežilo, proto do něj nechal přidat malé množství alkoholu.
Tím se výrazně zvýšila stabilita vína, ale zcela nečekaně i jeho kvalita. Původně poněkud hrubá a těžkopádná Marsala se přesunem do kategorie fortifikovaných vín stala překvapivě lahodnou.
Úspěch na britských ostrovech se dostavil okamžitě a Marsala si téměř ze dne na den získala celou řadu obdivovatelů.
Patřil k nim i admirál Nelson, jenž se záhy rozhodl pro neobvyklý krok - nahradil jí u své flotily do té doby tradiční rum. Co na to říkali námořníci, známo není, ale hned nejbližší bitva v ústí Nilu skončila jednoznačným Nelsonovým úspěchem. Admirál uzavřel kontrakt na dodávky Marsaly ve výši 215 tisíc litrů ročně a zamířil vstříc západnímu Středomoří, kde se měla odehrát rozhodující bitva o námořní nadvládu.
Fantastické vítězství nad Napoleonovým loďstvem u Trafalgaru poznamenala sice Nelsonova smrt, avšak Marsala si opět nesla pečeť vítězného nápoje. Dokonce byla přejmenována z obvyklého "English Wine" na "Marsala Victory Wine". Nepít ji znamenalo tehdy v Anglii těžký společenský prohřešek, navíc podezření z nedostatečné loajality vůči britské koruně.
Ostatně z úcty k tradici se Marsala na lodích Royal Navy podává dodnes. Současná produkce Marsaly představuje co do množství i kvality jen odlesk slávy jejích největších časů, které trvaly až do přelomu 19. a 20. století. Postupný úpadek péče o výrobu a následný odklon spotřebitelů od tohoto typu vín znamenal propad ze společenských salonů až mezi typické ingredience kuchařských receptů.
Charakter samotného vína je velmi proměnlivý díky používání jak bílých, tak modrých odrůd, suchého či sladkého stylu a celé škále možných způsobů zpracování. Na špičce kvality stojí Marsala vergine nebo solera, která navíc ve verzi stravecchio či riserva zraje celých 10 let v sudech.
Zahrnuje sice jen malou část produkce, ale aspoň ta svojí kvalitou dokáže i dnes naplnit někdejší slova slavného admirála: "Toto víno je hodno stolu každého gentlemana."
