Dávám na Twitter anketu: Mayweather nebo McGregor?
Výsledek: 53 procent hlasů, že bitvu o prachy, děngi, love, mergle, chechtáky, zlaťáky, tintili-vantili, škváru, vatu vyhraje Mayweather.
Favoritem byl i pro sázkaře. Kurz 1,3. Za sázku na McGregora by byl 3,65 násobek vkladu.
5.30 neděle ráno budík.
Spouštím přenos.
Bude to nejsledovanější boxerský souboj historie, píše se v podtitulku.
Aleš Michl, externí poradce ministra financí, ekonom fondu Quant
Lístky místo koukání skrz internet byly taky k mání. Ale musel bych do Las Vegas. Pár hodin před zápasem ještě byly za 2 500 až 10 000 dolarů.
Mayweather (49 vítězství, 0 proher) – Američan, který byl dva roky už vlastně v penzi. Věnoval se svému strip klubu ve Vegas a focení se s bankovkami.
Ale minimum 100 milionů dolarů na ruku pro něj plus podíl z marketingu z něj udělá letos nejlépe placeného sportovce. Očekává se, že po konečném sečtení všech kontraktů za ten jeden zápas mu to může dát kolem 200 milionů dolarů – největší částka pro něj za zápas.
McGregor je hrdý Ir a mistr v bojových sportech (21 výher, 3 porážky) – je to mistr v bojování takřka volným stylem – ruce, nohy, chvaty, kopy, páky, škrcení. No ale 30 milionů dolarů na ruku plus marketing může pro něj dát i něco kolem 100 milionů dolarů – za zápas v kleci ligy UFC míval nejvíce tak 3 miliony dolarů. To stojí za monokly!
Nesourodá dvojice. Mistři svých sportů si to rozdali v boxu.
Jedna modřina byla tak za 10 milionů dolarů. I ten pás pro vítěze byl za 1 milion dolarů. S 3 360 diamanty, 600 safíry, 300 smaragdy a 1,5 kila zlata – a chudák jeden aligátor to odnesl, neb to bylo v jeho kůži.
Tohle byl šoubyznys. Nikoliv boxerský zápas roku. Ale zápas, kdy oba budou sice s pár monokly, ale ve vatě. Šou roku, to ano. Byznys taky.
Pracujeme méně a méně
Mayweather a McGregor to dotáhli k dokonalosti. Kdo chce vidět dobrý zápas v boxu, ať jede do Las Vegas za měsíc, kdy proti sobě budou stát Golovkin (37 vítězství, 0 proher) a Alvarez (49 vítězství, 1 prohra). Ale po nich nezůstane tolik novinových titulů a létajících bankovek.
Mayweather a McGregor si teď v klidu, chladíce si monokly, mohou najmout auditory, aby dohlédli na plnění kontraktů a po promotérech to účetnictví do posledního centu zkontrolovali.
Šoubyznys je z anglického „showbusiness“, což je komerční masová zábava. Pobavíte lidi a nějaké ty money vyděláte. Složenina je to z anglických slovíček „show“, což znamená podívaná, a slova „business“ – obchodní podnikání, činnost provozovaná pro zisk.
V češtině ho nazýváme zábavním odvětvím. To proto, že na něm neumíme moc vydělávat, co víc, bývá dotován ze státního rozpočtu. Ale rádi ho máme, to jo.
Šoubyznysu nebo zábavnímu průmyslu by se mohlo říkat i průmysl volného času. Je to vlastně ekonomická činnost, která má umožnit spotřebitelům příjemně strávit volný čas. Ano, třeba polehávání u televize. Pardon, moderně u počítače.
Smysl neúnavného shonu, práce a obchodování v době prosperity uvadá. Přichází zábava, šoubyznys, průmysl volného času.
Je to dobře, nebo špatně? Americký sociolog Thorstein Veblen již v roce 1899 napsal knihu Teorie zahálčivé třídy. Ukázal, jak se s vyšším postavením ve společnosti a s více penězi budeme ve větší míře věnovat zahálce, užívání si života. Život bez práce a rozhazování peněz jsou oním svědectvím bohatství a vznešenosti. Zahálka je podle Veblena neproduktivní využití času, vede nicméně k velké spotřebě, konzumu – když si kupujeme věci, které ani tak nepotřebujeme. Není to jediný pohled na věc – sociologové v hlavním proudu běžně berou volný čas i jako svobodu. „Volný čas slouží k rozvoji lidských schopností a vědomostí. Je prostorem pro rozkvět přirozené touhy po vzdělání a objevování,“ píše se v jedné sociologické učebnici. A já si včera ve volném čase zdokonalil pravý hák!
Každopádně nárůst průmyslu volného času a demonstrativní spotřeba jsou charakteristiky dneška. Díváme se na spoustu blbostí jen tak, protože nás to baví, a jsme ochotni za to ještě zaplatit. A demonstrativní spotřeba k tomu – nejde o to, uspokojovat reálné potřeby, nemáme hlad a nejde nám o život – jde pouze o to, demonstrovat společenský status.
Pracujeme méně. Pracovní týden se zkrátil. Ještě na začátku 20. století se v Americe pracovalo 60 hodin týdně, nyní 33. Ve Francii už se v průměru pracuje 30 hodin týdně. Ve Švédsku už testují šestihodinový pracovní den za mzdu osmihodinového.
Ve vzduchu visí i čtyřdenní pracovní týden s volným pátkem. Navíc chceme vyšší mzdy, vyšší minimální mzdy, garance, vyšší dávky, podpory.
Tak se pozná vrchol prosperity a blaženosti ekonomiky. Teď jen, kdy spadneme zpátky na zadek.
Je úplně jedno, jak ten zápas skončil, ne? Důležité je, že jsem nemusel v neděli ráno do práce, že ekonomika „nějak stále drží a roste“, i když moc netušíme, jak je to tak dlouho možné... A rovněž je důležité, že mě donutili v neděli brzo ráno vstát a zaplatit 29,99 eura.
