Z nedávno zveřejněné zprávy o centralizovaném zadávání státu vyplývá, že ministerstva a další úřady loni nakoupily centralizovaně jen za 6,22 miliardy korun (bez DPH). A ušetřily téměř dvacet procent proti situaci, kdy by každý úřad a kancelář nakupovaly zvlášť.
Nejvíc se přitom ušetřilo na internetových službách (267 % – to je extrém, způsobený také tím, že během roku výrazně zlevnily), povinném ručení (126 %) nebo za trička s krátkým rukávem (81 %) či zásobníky tonerů (80 %).
Stát přitom loni utratil za veřejné zakázky daleko víc, 556 miliard (s DPH). Společné zadávání uvnitř resortu tak používá jen minimálně.
„Běžná praxe v jiných zemích je někde mezi 1,5 a 3 procenty. V Itálii dokonce rekordních 21 procent,“ říká ekonom Jiří Skuhrovec z neziskovky EconLab při Institutu ekonomických studií na Univerzitě Karlově. Ten na zadání Evropské komise vypracoval studii, proč u nás centrální zadávání nefunguje.
Vnitro má na nákup specializovaný odbor
Nejvzornější je dnes ministerstvo vnitra, které nakupuje za 2,4 miliardy a dosahuje díky tomu čtvrtinové úspory. Jako jediné na to má odbor – zhruba třináct lidí, z toho jsou nejméně dva specializovaní na IT zakázky. Naopak nejméně využívají centralizovaný nákup ministerstva zahraničí, pro místní rozvoj a průmyslu.
Například ministerstvo zdravotnictví by mělo centrálně nakupovat jménem všech svých nemocnic, na čemž může zdravotnictví výrazně ušetřit. A skutečnost? Podle zprávy o centralizovaném zadávání za rok 2015 ministerstvo centrálně nakoupilo jen za 780 milionů a dosáhlo úspory necelých pět procent.
Stát chystá megazakázku na 1 500 osobáků. Budou stát přes půl miliardy |
Centrálně nakupovat se dají jen věci, které jsou standardizované. Jinými slovy, když se všichni odběratelé společně dohodnou na stejných parametrech. „Nejvíce vhodné pro centrální zadávání jsou energie a jednodušší komodity jako papír,“ říká Stanislav Loskot, ředitel odboru veřejných zakázek a centrálních nákupů ministerstva vnitra. „V praxi to vychází na zhruba 10 procent objemu veřejných zakázek,“ odhaduje Skuhrovec.
Vládní úřady tak mají ještě velkou rezervu, kde ušetřit. Proč to nevyužívají? „Nikdy na to nebyl alokován dostatek lidí a nejsou na to elektronické nástroje,“ vysvětluje Skuhrovec. Pomáhat měl léta budovaný a z evropských peněz placený informační systém Národní elektronický nástroj, ale ten zatím nefunguje podle představ ministerstev.
Podle Tomáše Vyhnánka, náměstka ministra financí, který koordinuje pracovní skupinu pro centrální zadávání, jsou nejtěžší začátky. „Opakované nákupy již jsou naopak mnohem jednodušší. A například v oblasti nákupu energií na komoditních burzách sledujeme, že dochází k přirozené centralizaci již i na úrovni krajů či obcí a menších organizací, aniž by musela být direktivně nařízena,“ říká Vyhnánek.
Finance teď iniciovaly i nadresortní spolupráci – před několika dny podepsalo ministerstvo smlouvy na centrální nákup kancelářského papíru pro šest resortů a jejich podřízených organizací na 950 tisíc balíků papíru A4 a 30 tisíc balíků papíru A3, ročně za 60 milionů.
Podobně se ministerstva dohodla na standardech pro nakupování osobních aut. „První společná veřejná zakázka bude vyhlášena do konce letošního roku,“ říká Vyhnánek.
Vláda centralizované zadávání umožnila zákonem v roce 2006. Ministerstva se do něj však nehrnula. Klíčové usnesení vlády, kterým přikázala, že se určité komodity budou nakupovat a soutěžit centrálně, proběhlo v roce 2011. „Odhadujeme, že jen asi 35 procent zakázek na tyto komodity se skutečně soutěží centrálně,“ uvádí zpráva EconLabu. Některé organizace totiž dostaly výjimku – například Vězeňská správa nakupuje služební vozidla samostatně kvůli speciálním požadavkům na přepravu vězněných osob. Vládní usnesení je nevynutitelné.
