Naši muži na sletu

Spojení tělocvičny a výčepu sehrálo v dějinách národa českého mimořádně kladnou roli. Právě v takových zařízeních naplňovali naši předkové kalokagathii, starořecký ideál souladu sil tělesných a duševních. Dnes je pohostinných sokoloven bohužel pomálu. Nepřízeň minulého režimu vykonala své a ruka trhu si zatím libuje spíš v módních karikaturách těchto kdysi přirozených středisek společenského života obce. Například v Petrovicích v Praze 10 je ze sokolovny fitcentrum, kde se k nelibostí místních čepují energy drinky. Existují však i zářné výjimky. Taková restaurace Dejvická sokolovna se evidentně nechystá zaniknout. Za svůj evoluční úspěch do jisté míry vděčí strategicky dokonalé poloze. Střeží totiž cestu do Dejvic. Kdo vystoupí z metra na Hradčanské, nemůže ji minout. V těsném sousedství leží tramvajové i autobusové zastávky, železniční nádraží i velké tržiště. Není rovněž od věci posilnit se zde cestou na Spartu, jejíž tribuny se tyčí na dohled. Lidnatější místo abys v Praze pohledal. Ještě donedávna zářil z informační skříňky místní organizace Sokola, visící vlevo od dveří restaurace, titulek: Naši muži na sletu. Ta slova nepostrádají symboliku. Velký slet mužů se v Dejvické sokolovně koná nejméně dvakrát denně: v době oběda a také odpoledne, v čase, kdy býval v Československém rozhlase na programu pořad Hrajeme první směně a hovoříme o sportu. To bývá v lokále i ve výčepu nabito. Když už je řeč o lokále, do nějž se vyhoupneme po třech schůdcích, nutno podotknout, že má velice příznivou polohu. Okupuje jihozápadní roh budovy, takže kolem jeho oken kráčí slunce celý den. Když jeho paprsky protínají kouř a dopadají na obložení stěn z tmavého dřeva, připomíná výsledný akord obrazy starých holandských mistrů. Do malého výčepu se zahýbá hned za dveřmi vpravo. Nemálo prostoru tu zabírají obligátní hrací automaty. Podnik má svou jedenáctku v Hanspaulské lize. Výčepní nástěnka o tom informuje s obdivuhodnou podrobností. Specialitou zdejšího interiéru je výdejní okénko vedoucí z kuchyně přímo do výčepu. Kuchař a jeho pomocníci jsou hostům přímo na očích. Pijáci piva tak mohou sledovat působivé představení, při němž se sbíhají sliny. Servírky se mezi nimi mají co prodírat, jsou ovšem zvyklé a činí tak s razancí irských číšnic. Denní jídelní lístek v Dejvické sokolovně staví na osvědčených šlágrech české kuchyně. Kachna, kuře, guláš, svíčková, vepřová pečeně a uzené nikdy nechybějí. Zároveň však mezi pokrmy pokaždé objevíme nějaké jídlo, které si doma vaříme tak jednou za uherský rok, i když nejde o žádnou exotiku. Třeba špikované teleti plecko s bramborovým knedlíkem a špenátem. Chvályhodné rovněž je, že se kuchař ve svých kombinacích snaží uplatnit široký výběr příloh. Navíc umí vařit, takže se v Dejvické sokolovně obědvá opravdu dobře a tento pocit umocňují i lidové ceny jídel. Na milovníky dezertů tu čeká slušný výběr: od rakviček až po opulentní Sokolský zmrzlinový pohár. Jenom ta káva, ta stará bolest českých hospod... Pro ty, kdo si chtějí jen tak něco zakousnout k pivu, je na tabuli proti vchodu vypsaná bohatá nabídka uzenin, marinovaných sledů a sýrů. Po třetí hodině odpolední přichází ke slovu minutková kuchyně. Není špatná, porce jsou bohatýrské, ale ve srovnání s hotovkami jako by tu chyběla špetka vynalézavosti a osobitosti. Biftek s vejcem (145 Kč) se vyvedl, ovšem pokud jde o rubriku "čína", bylo by asi lepší popojít k nedalekému etnicky autentickému stánku. Pivo v Dejvické sokolovně umějí ošetřit. Personál se v nejvypjatějších chvílích nezastaví, přesto občas trochu nestíhá. Příjemná je nearogantní suverenita obou vrchních.

Restaurace Dejvická sokolovna, Dejvická 2, Praha 6. Otevřeno po-pá 10.30-22.30, so-ne 11.30-22.30. Žádná hvězdička znamená nejméně, pět nejvíc. Útratu v bodovaných podnicích si hradí autoři sami, personál ani majitelé o hodnocení nevědí.

Gambrinus 12° 0,5 I 17,20 Kč ***
Purkmistr černá 12° 0,5 I 17,20 Kč ***
kvalita obsluhy ***
celkový dojem ****