"Fungujeme zde od roku 1992 a náš vůbec první klient byla tabáková společnost J. R. Reynolds. Ta chtěla urychlit pád monopolu na výrobu cigaret v zemi, který měl majitel Tabáku, firma Philip Morris. Byla to obrovská bitva a nakonec se to podařilo," říká ředitel CEC James de Candole. Jeho společnost má kanceláře v dalších pěti zemích a celkem zhruba 60 až 70 klientů. "V Česku nyní například pracujeme pro Aero Vodochody, které chce podporu prodeje svých letadel L-159 ve střední Evropě," říká de Candole.
Firma podle něho nemá žádné speciální vazby na politiky ani je zásadně nezaměstnává. "Určitě nedosahujeme úspěchu tím, že bychom měli nějaké speciální vazby.
Já nemohu zvednout telefon a zavolat premiérovi. My pracujeme systematicky, předkládáme argumenty, přesvědčujeme," tvrdí de Candole. Společnost podle něho uzavírá se svými klienty běžné smlouvy. Dohodne si práci, která je ve většině případů odměňována pevně stanovenými měsíčními poplatky. "Firma našeho typu má roční tržby kolem dvaceti milionů korun," uvedl de Candole.
Milionové odměny
Neoficiální příjmy z lobbingu však bývají i mnohem vyšší. Sazby za hodinu práce agentury či jednotlivce se pohybují například kolem pěti, ale i padesáti tisíc korun, za celé projekty se pak vyplácejí i milionové sumy. "Pokud jde ovšem o lobbing při výběrových řízeních, například při privatizaci, pak může být odměna i v řádu milionů dolarů," říká zdroj...
Pohádkové sumy se ovšem většinou váží k lobbingu, který je spíše korupcí. "Je to diskreditace lobbingu, korupce není lobby," upozorňuje Jan Dobrovský ze společnosti Baker & Poliakoff, který se k lobbingu také otevřeně hlásí.
Čistí lobbisté to podle něho mají stále těžší. "V Česku hodně funguje takzvaný klientelismus," soudí Dobrovský. Za klientelismus se považuje způsob rozhodování, v němž klíčovou roli hrají především úzké vazby mezi státními úředníky a firmami či zájmovými skupinami.
Důležité jsou osobní kontakty
Za jednoho z nejvlivnějších lobbistů, který právě využívá především své výborné osobní kontakty, je považován jak některými úředníky, tak i lobbisty podnikatel Martin Ulčák. Jeho doménou je například zprostředkování informací o podmínkách privatizace strategických firem.
"Vím, co se o mně říká, a je mi jasné, že když řeknu 'nejsem lobbista', bude to působit komicky.
Připomíná mi to jeden citát, který jsem si kdysi vystřihl z novin. Ptali se tam po zatčení jakéhosi šéfa mafie v USA, jak vlastně ta mafie pracuje, a on jim odpověděl: A co je to vůbec ta mafie, to je nějaký nový druh sýra?" podotýká Ulčák s tím, že on sám se považuje za finančníka. "Mám různé společnosti, jejichž předmětem zájmu je především energetika a hutnictví. Pracuji tedy ve vlastním zájmu. Nejde o konkrétní zakázky, ale jestliže mám zájmy v energetice, tak mi přeci není jedno, co se v celém oboru děje a jaké v něm vznikají podmínky," vysvětluje. Využívání osobních kontaktů nijak nepopírá.
Lobbisté? Ne, voliči
Dohady o tom, kdo je, či není lobbista, jsou přitom v tuzemsku mnohem větší, než je běžné v západní Evropě či USA. Především ve Spojených státech je lobbing běžným způsobem podnikání, kdy se jednotlivci i firmy zapisují do oficiálních seznamů i s adresami a telefonními čísly. "Systém u nás rozhodně není takový, abych byl schopen popsat, že toto je lobbista, a toto ne. Všichni, kdo za mnou chodí, se tváří jako voliči. U nás to tedy není tak transparentní," upozorňuje poslanec Martin Kocourek (ODS).
