Uznává však, že na tom není ještě tak zle: pekař na rohu prý jich potřebuje tři sta. Europroblém se nevyčerpává drahými cenovkami: na novou váhu a pokladnu bude prý pan Alain potřebovat statisíce.
A ani pak není jisté, že vše půjde hladce. Jistý je spíše pravý opak: po dva měsíce se bude muset starat o dvě měny a jeho řeznictví bude stejně jako ostatní obchody fungovat jako malá směnárna. "Jak to mám dělat? Mám mít dvě pokladny? A proč to mám dělat já? O tyhle věci bychom se my, malí obchodníci, neměli starat," tvrdí rozhodně a začíná snít: bylo by skvělé, kdyby přišel od státu rozkaz a lidé by museli měnit franky v bance.
S jeho konkurencí, holohlavým majitelem řeznictví Francies na opačné straně křižovatky, euro tak nemává. Ve výloze jsou už všechny paštiky a klobásy označeny dvojími cenami a na pokladně blikají ceny ve francích i eurech.
"Teď mám ceny ve francích tučně a pod tím jsou menším písmem údaje v eurech. Na konci roku se to automaticky přehodí a za další dva měsíce cena ve francích zmizí," ukazuje řezník. Pokladna ho prý přišla na 300 tisíc franků. I on musel všechno udělat a zaplatit sám.
Květinářka o kus dál je někde na půl cesty mezi oběma řezníky: za širokými listy fíkusů a košatými kyticemi jsou už sem tam vidět i dvoubarevné cenovky s franky vlevo a eury vpravo. "Ještě je čas. Dvojí ceny jsou povinné až od poloviny prosince," říká majitelka.
A není s touto vyhlídkou příliš spokojena: "Nejdříve musíme uvádět jako první franky a po nich eura. Po 1. lednu to bude naopak. A za další dva měsíce se musí z cenovek odstranit franky. Tři změny cen za tři měsíce."
To je situace jako stvořená pro pěkný zmatek. Může ho vyvolat třeba už pohled na účet za nákup v supermarketu Delhaize Europe: odshora dolů běží číslice jako 1,66 - 3,16 - 1,71... Problém není jen v tom, že za takové peníze si v Belgii nikdo nic nekoupí. Takové sumy nelze ani splatit v hotovosti. Nejnižší belgickou hodnotou je totiž padesátník.
Až když se člověk podívá pořádně, vše se vysvětlí: supermarket byl jen příliš horlivý a začal uvádět ceny jednotlivých kusů zboží v eurech - pouze konečná cena nákupu zůstala v obou měnách.
Tam, kde už dvojí ceny jsou, je o zábavu postaráno: bez eura by asi nikoho nenapadlo, že desetníky, pětníky a halíře bude potřebovat i při nákupu televize či cédéčka.
Tak to stojí na cenovce: 1239,44 eur za přístroj s plochou obrazovkou, 17,33 eur za nahrávku populární skupiny. Ve francích je to skvělá reklamní cena, 49999 či 699 BEF. V eurech to však už tolik nevyzní.
Dvojí ceny mají i v holičství, ale tam se s pěťáky a halíři neobtěžují. Všechny ceny jsou přinejhorším v eurodesetnících. O to zajímavější je pohled na "frankovou stranu" ceníku. Aby se vyhovělo požadavku zákona, že přechod na euro nesmí vést k růstu cen, figurují tu věru prapodivné sumy: 968 franků (24 eur) za ostříhání, 1896 BEF (47 eur) za složitější barvení vlasů. Je to asi totéž, jako by chtěl někdo v Česku za ostříhání 239, 64 Kč.
Snad si holiči myslí, že po ty čtyři měsíce do zániku franku to lidé přežijí. Nejsou jediní, kdo si upravují ceny tak, aby jim to v euru lépe slušelo. I restaurace jako Deauville de Mer v srdci bruselské obce Auderghem "rozvlnily" staré ceny a chtějí třeba za kalíšek vodky 161 franků a za uzeného lososa 403 BEF. Když ono to pak vychází v těch eurech tak pěkně, beze všech zmatků...
