Má reklama vůbec nějaké místo na slunci, nebo je to jen bohapustý podvod?
Mé hluboké přesvědčení je, že dobré věci reklamu nepotřebují. Neviděl jsem například nikde reklamy na vozy Rolls-Royce nebo polévku od maminky. Z toho odvozuji, že čím je potřeba prodat horší výrobek, tím se musí udělat větší kampaň.
Vzorovým příkladem je staletá historie Coca-Coly. Reklamním agenturám se podařilo do mozků na celém světě vpravit, že dobrá limonáda má červený obal. Přitom tento nepříliš vábný nápoj původně obsahoval kokain, poté kofein a dnes je to cukr rozpuštěný v hnědé sodovce.
V Česku pomalu dorůstá generace, kterou televizní reklama masíruje již od plenek. Je z umělého světa reklamy úniku?
Zní to možná staromódně, ale jediným východiskem, jak reklamě nepodlehnout, je výchova v rodině. Číst si s dětmi pohádku je rozhodně namáhavější než jim pustit televizi, jít si s nimi hrát fotbal stojí více sil než sledovat sportovní přenos. Malý človíček pak získá cit pro realitu a zdravý odstup od příběhů na obrazovce. Já svým dětem doma říkám, že televize je pro staré lidi a mladí že si raději hrají.
Že děti naštěstí nejsou zcela pod kontrolou reklamních agentur, dokázala před pár lety kampaň doprovázející změnu erbovní barvy Pepsi Coly z modré na červenou. Nakašírovaní teenageři v roztrhaných džínách se tak lišili od opravdových lidí, že nezvedli prodej limonády ani o pár procent.
Ironií osudu je však to, že sto milionů korun sice vyletělo komínem, ale vlastně se vůbec nic nestalo. I přes zpackanou kampaň na limonádách vydělávají stále titíž. Je totiž všeobecně známo, že Pepsi Cola je ze čtvrtiny majetkově propojena se svým zdánlivým rivalem Coca-Colou.
Platí nějaké speciální principy, které zabírají na většinu Čechů a Moravanů?
Spíše jsou to anomálie způsobené tím, že si naše podvědomí pamatuje komunistický věk. Zatímco červená barva je po celém světě přijímána jako dobrá, na opačném pólu je modrá jako barva jedů. V Česku se ovšem prodává spousta rýže v obalech s převahou modré barvy. Ženy, které ji kupují, si totiž pamatují, že nejlepší podpultová rýže za komunistů byla v modrém obalu. Nedostala se na všechny, a tak vyrašila podvědomá touha po modré rýži.
A co například farmaceutický průmysl? Na inzerci léků, léčiv a zdravotních pomůcek přece platí přísnější předpisy než na spotřební zboží.
Řeknu to na příkladu velké optické firmy Focus. Při tvorbě jejich reklamní kampaně jsem měl na vybranou, stejně jako všichni moji kolegové v oboru, tři možnosti. Mohl jsem uplatit odborné lékaře, aby posílali své pacienty pouze do Focusu nebo zadat inzeráty do novin a do televize a případně nechat vyrobit reklamní předměty. S klienty jsem se v tomto případě dohodl na kalendáři od známého kreslíře Pavla Reisenauera, který si optici věší i s logem Focusu do svých ordinací. Pacienty k nám posílají zadarmo, protože chtějí podobný kalendář i příští rok.
Většina reklamních agentur ve zdravotnictví však využívá všechny tři metody bez jakýchkoliv morálních zábran. Vždy hledí pouze na výsledný efekt, kterým je zisk klienta.
Výrobci se mnohdy neštítí ani vysloveně odporných praktik. Vzpomínám si na televizní reklamu projímadla Gutalax, která byla zaměřená na starší ženy. Slibovala jim, že pravidelně užívané projímadlo jim pomůže od nepříjemných problémů. Každý slušný doktor však má pacientce s takovými potížemi říci, aby jedla hodně vlákniny, a ne do ní hustit léky. Na těch se člověk stává závislý. Tato fakta jsem si nevymyslel, ale jako šéf kampaně na Gutalax jsem je dostal černé na bílém přímo od zadavatele reklamy, abych věděl, jak mám televizní spot zaměřit.
Co vás tedy v reklamní branži vlastně drží?
Na reklamě jsou lákavé samozřejmě velké výdělky, které jdou do desítek tisíc měsíčně. Za takové peníze udělá mnoho lidí cokoliv. Zároveň je na ní přitažlivé něco podobného, jako když sprejer udělá graffiti na zeď. Sám zůstává v anonymitě, ale jeho dílo na diváky působí
Mé hluboké přesvědčení je, že dobré věci reklamu nepotřebují. Neviděl jsem například nikde reklamy na vozy Rolls-Royce nebo polévku od maminky. Z toho odvozuji, že čím je potřeba prodat horší výrobek, tím se musí udělat větší kampaň.
Vzorovým příkladem je staletá historie Coca-Coly. Reklamním agenturám se podařilo do mozků na celém světě vpravit, že dobrá limonáda má červený obal. Přitom tento nepříliš vábný nápoj původně obsahoval kokain, poté kofein a dnes je to cukr rozpuštěný v hnědé sodovce.
V Česku pomalu dorůstá generace, kterou televizní reklama masíruje již od plenek. Je z umělého světa reklamy úniku?
Zní to možná staromódně, ale jediným východiskem, jak reklamě nepodlehnout, je výchova v rodině. Číst si s dětmi pohádku je rozhodně namáhavější než jim pustit televizi, jít si s nimi hrát fotbal stojí více sil než sledovat sportovní přenos. Malý človíček pak získá cit pro realitu a zdravý odstup od příběhů na obrazovce. Já svým dětem doma říkám, že televize je pro staré lidi a mladí že si raději hrají.
Že děti naštěstí nejsou zcela pod kontrolou reklamních agentur, dokázala před pár lety kampaň doprovázející změnu erbovní barvy Pepsi Coly z modré na červenou. Nakašírovaní teenageři v roztrhaných džínách se tak lišili od opravdových lidí, že nezvedli prodej limonády ani o pár procent.
Ironií osudu je však to, že sto milionů korun sice vyletělo komínem, ale vlastně se vůbec nic nestalo. I přes zpackanou kampaň na limonádách vydělávají stále titíž. Je totiž všeobecně známo, že Pepsi Cola je ze čtvrtiny majetkově propojena se svým zdánlivým rivalem Coca-Colou.
Platí nějaké speciální principy, které zabírají na většinu Čechů a Moravanů?
Spíše jsou to anomálie způsobené tím, že si naše podvědomí pamatuje komunistický věk. Zatímco červená barva je po celém světě přijímána jako dobrá, na opačném pólu je modrá jako barva jedů. V Česku se ovšem prodává spousta rýže v obalech s převahou modré barvy. Ženy, které ji kupují, si totiž pamatují, že nejlepší podpultová rýže za komunistů byla v modrém obalu. Nedostala se na všechny, a tak vyrašila podvědomá touha po modré rýži.
A co například farmaceutický průmysl? Na inzerci léků, léčiv a zdravotních pomůcek přece platí přísnější předpisy než na spotřební zboží.
Řeknu to na příkladu velké optické firmy Focus. Při tvorbě jejich reklamní kampaně jsem měl na vybranou, stejně jako všichni moji kolegové v oboru, tři možnosti. Mohl jsem uplatit odborné lékaře, aby posílali své pacienty pouze do Focusu nebo zadat inzeráty do novin a do televize a případně nechat vyrobit reklamní předměty. S klienty jsem se v tomto případě dohodl na kalendáři od známého kreslíře Pavla Reisenauera, který si optici věší i s logem Focusu do svých ordinací. Pacienty k nám posílají zadarmo, protože chtějí podobný kalendář i příští rok.
Většina reklamních agentur ve zdravotnictví však využívá všechny tři metody bez jakýchkoliv morálních zábran. Vždy hledí pouze na výsledný efekt, kterým je zisk klienta.
Výrobci se mnohdy neštítí ani vysloveně odporných praktik. Vzpomínám si na televizní reklamu projímadla Gutalax, která byla zaměřená na starší ženy. Slibovala jim, že pravidelně užívané projímadlo jim pomůže od nepříjemných problémů. Každý slušný doktor však má pacientce s takovými potížemi říci, aby jedla hodně vlákniny, a ne do ní hustit léky. Na těch se člověk stává závislý. Tato fakta jsem si nevymyslel, ale jako šéf kampaně na Gutalax jsem je dostal černé na bílém přímo od zadavatele reklamy, abych věděl, jak mám televizní spot zaměřit.
Co vás tedy v reklamní branži vlastně drží?
Na reklamě jsou lákavé samozřejmě velké výdělky, které jdou do desítek tisíc měsíčně. Za takové peníze udělá mnoho lidí cokoliv. Zároveň je na ní přitažlivé něco podobného, jako když sprejer udělá graffiti na zeď. Sám zůstává v anonymitě, ale jeho dílo na diváky působí
 Reklamní poradce Jan Badalec. |
