Čeští oceláři si teď nemohou moc stěžovat. Alespoň částečně se jim podařilo odrazit nájezd levné oceli z Číny, kde se dnes vyrábí zhruba polovina světové produkce. A díky rozjeté ekonomice jsou jejich kapacity vytížené naplno. Navíc roste tržní cena. Jenže zároveň se na ně řítí pohroma v podobě reformy systému obchodování s emisními povolenkami. Dohodu, která se na evropské úrovni rodila přes dva roky, by měl v únoru posvětit Evropský parlament.
„A všechna nová opatření, která dohoda obsahuje, směřují k tomu, aby se snížil objem povolenek. A s tím poroste jejich cena,“ říká ředitel Ocelářské unie Daniel Urban.
Ocelářství balancuje na hranici rentability
Není podle něj vyloučeno, že už za několik let nastane situace, kdy náklady na jejich pořízení budou tak vysoké, že se ocelářům nevyplatí vyrábět. Oceláři spočítali, že dva největší tuzemské hutní podniky – ArcelorMittal Ostrava a Třinecké železárny – za ně v nejpravděpodobnějším scénáři zaplatí v letech 2021 až 2030 celkem přes 16 miliard korun.
Boj s emisemi má logiku. Unie chce vyčistit vzduch a přinutit firmy, aby investovaly do modernějších zařízení, které budou vypouštět méně emisí. Jenže oceláři namítají, že v jejich případě už to moc nejde, protože oxid uhličitý je spjat s technologií výroby.
Evropští oceláři ruší vysoké pece, jde jim o přežití |
„Zatím se nepodařilo najít proces výroby oceli, který by generoval méně CO2,“ říká šéf Třineckých železáren Jan Czudek. Oceláři nyní mají na určitý objem povolenek nárok zdarma. Jejich objem ale postupně klesá a od roku 2021 se začne snižovat ještě rychleji. Už nyní povolenky nestačí pokrýt všechny emise.
Pokud chtějí firmy vyrábět dál, mohou využít nepoužitou zásobu z předchozích let. A pokud ji nemají, musejí povolenky dokoupit. Tento deficit se bude postupně prohlubovat. Nejpravděpodobnější scénář počítá s tím, že ocelářům budou v roce 2030 „chybět“ povolenky na třetinu výroby.
Hutní kapacity jsou
Poptávka po oceli přitom v poslední době roste nejen z Česka, ale i ze zahraničí. Velká část domácí produkce však končí za hranicemi. A naopak, pro potřeby českého průmyslu – zejména automobilek či strojírenských firem – se vozí z ciziny.
Výroba oceli ve světě
Ačkoliv spotřeba oceli celosvětově roste, na globálním trhu stále existuje značné množství nevyužitých kapacit. Podle odhadů je jich nyní nevyužitá až třetina. Nejde přitom jen o Čínu, kde už dnes centrální vláda tlačí na uzavírání nejšpinavějších provozů, ale i další země.
Na rozdíl od dřívějška se už ale čínská ocel netlačí do Evropy. Podle Urbana částečně pomohla antidumpingová opatření na evropské úrovni i to, že Čína nyní hledá pro svou ocel odbyt jinde, například v Africe. A v Evropě má „sofistikovanější“ zájmy. Své oceláře však začínají motivovat i další země, jako Rusko, Bělorusko či Ukrajina. A také Írán či Indie. Láká je i rostoucí cena. Kromě přímého dovozu do EU to pro evropské hutě představuje i problém při exportu do třetích zemí, kde musejí soutěžit se subvencovanou produkcí.
Oceláři proto volají, aby Unie víc chránila domácí evropský trh. Měla by zavést „uhlíkový“ poplatek na dovoz oceli ze třetích zemí, kde neplatí tak přísná pravidla jako pro evropské výrobce. A pokud nakonec zkrachují, svět nebude čistější, výroba se podle Czudka jen přesune do zemí, kde nejsou tak přísné ekologické limity.
Česká vláda by zase podle nich měla výrobcům kompenzovat dodatečné náklady, které vznikly podnikům v platbách za elektřinu kvůli nákladům energetických podniků na povolenky. „Česko je jednou z mála průmyslových zemí Unie, které tento mechanismus nemají. Čeští výrobci jsou proto v nevýhodě i proti konkurenci v EU,“ vysvětluje Urban.
