Tam, kde provoněnými borovicemi začíná kerské polesí, na malém, ale přece jen vršíčku v obci Velenka, je jak dlaň nevelký hřbitůvek. Když zde pochovávají, tak kupodivu do vody. Ať se kopne kdekoliv, vždy narazíte na vodu. A tak nebožtíci, mlsáni kyselinami a splachováni dešti, odtékají zvolna do kraje... Když se to od místních dozvěděl Bohumil Hrabal, užasl, aby později jejich vyprávění přetavil do závěrečných pasáží své slavné knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Naproti hřbitůvku, jen přes cestu, stojí jak spojitá nádoba prostý venkovský hostinec Na Velence. Spodní vody jsou i zde, což potvrzuje hostinský slovy: "Když silně zaprší, ve sklepě mi plavou i prázdné sudy." Před hospodou v drolící se betonové předzahrádce, členěné rzí okusovaným vlnitým plechem, u tří prkenných stolů zádumčivě a nehybně sedí trojice občanů. Podobni bájným chárónům, převozníkům, bolně hledí do padlé pěny zvětralých piv před sebou, lhostejni k věcem světským. Nerušte ony převozníky na protější straně, nežádejte je o jakoukoliv službu... Vejděte s nadějí do jediné místnosti osvěžovny, jejíž otevřená okna jsou obrácena - k hřbitovu. Až kýčovitě při západu slunce rámují pohled na kříže hrobů a přikrčený kostelík pamatující řeže Přemyslovců se Slavníkovci. Pět stolů pro osm i více hostí je pokryto tmavě zelenými ubrusy upomínajícími na kdysi zde točeného Regenta. Ale v které české hospodě odpovídají značky na ubrusech cedulím na čepu? Jistým oživením je v malých vázičkách na stolech plastový břečťan. Lístky má tu a tam propálené cigaretami. U jednoho z poloprázdných stolů již záhy zvečera vysedává partička statných mladých bohatýrů. Piva hojně prokládají kořaličkou a jako puzzle skládají ze vzpomínek girlandy včerejších nocí. V rozmáchlých gestech fičí okresní silnicí přítomnost, ale zub smrťáka již pozvolna, ale přece jen nahlodává jejich životy k moribundní hostině... Z rohu místnosti na vše hledí studené oko televize a regionální rozhlas na přání posluchačů servíruje nové a nové perspektivní hity. Zvečera, pokud se ještě sejdou muži schopní hry, ozývá se od kulébru vtěsnaného mezi stoly třeskot kulí. Nevadí, že občas jedna přeletí na dlaždice podlahy... V protějším rohu přechází lokál do malého výčepu. Naproti výčepní stolici se vměstnají dva stolky - jeden patří karbaníkům, druhý ortodoxním štamgastům sledujícím pohyby mladé obsluhy. V upomínku na staré časy stojí na polici nad hlavami hráčů pivní lahve zrekvírovaných pivovarů a starý bakelitový telefon odnikud nikam. Ubíjejte tedy společně s místními zdlouhavě se vlekoucí čas i dotěrné mouchy. Zvolna ucucávejte desítku Samson a bláhově chtějte cokoliv k snědku! Nevyškemráte ani kus scvrklého kabanosu. Ve výčepu si zakupte tatranku, sjednejte hrst piškotů. Velké pomerančové lízátko kulovitého tvaru je však k pivu lahodnější. Zasuňte je do úst, rachoťte jím v zubech a zas a znova přehlížejte okem hřbitov. "To je, co?" škytne znalec místních poměrů, ale čert ví, co tím myslí. I on bude za pár let jen pár kroků odsud, na druhé straně - tak jako jeho předkové. Jakže to napsal Bohumil Hrabal? "... když mi prodají hrob na Velence... když se rozlomí rakev napříč hrobu, kterým prochází vrchol... budu stékat do povodí jedné říčky... a druhou půlkou do povodí druhé strouhy... jedny vody tečnou do Sázavy a druhé do Labe, abych se sám se sebou setkal v Mělníku Vltavou v Labi a nakonec... skončil v moři... Nikdy si (v Kersku) neotírám ručníkem tvář... tak pomazán maskou z bývalých nebožtíků... chodím zahradou, lesem, voním sám k sobě... Smrt vlastně neexistuje. Jsem nesmrtelný. Půjdu tedy klidně... na pivo." A to je naše řeč! Vyjeďte si do Velenky na pivo. Zažijete snesitelnou nesmrtelnost s perspektivou hřbitova.
Hostinec Na Velence,
Velenka. Otevřeno pondělí, středa, čtvrtek 16-22, pátek a sobota 16-24, neděle 11-13.30 a 14-24 hod. Úterý zavřeno. Zhruba 60 míst u stolu.
Pět hvězdiček znamená nejvíc, žádná nejméně. Útratu v hodnocených podnicích si autoři hradí sami, personál ani majitelé o bodování nevědí.
Samson 10 ° 9,60 Kč * * *
Kvalita obsluhy * *
Celkový dojem * * *
- středa 19. července 2000
