Plat za jednu hodinu? Třeba i pět set

P r a h a - Každou vteřinu, kterou stráví Charles B. Wang v práci, přibude na jeho účtu 2419 korun. Jeho hodinový plat pak dělá neskutečných 8,7 milionu. Mezi lidmi, kteří pracují za mzdu, mu tak patří absolutně první místo na světě. V Česku se takovému pohádkovému hodinovému platu nikdo ani nepřibližuje, i tak však znamená hodina strávená v práci podstatné rozdíly. Pro někoho je to jedna vyřízená pracovní schůzka a výdělek 500 korun na účtu, pro jiného dva metry vyhloubeného výkopu a odměna ve výši 44 korun. Ten první je ředitelem velkého pražského podniku, ten druhý pracuje pro malou stavební firmu ve Slaném.

Rozdíl mezi penězi, které těmto dvěma chodí na účet, je víc než desetinásobný.

A to pořád ještě nejde o srovnání mezi nejlépe a nejhůře vydělávajícím Čechem. Propast mezi takovými lidmi by byla ve výdělcích ještě mnohem větší.

Například Jaromír Jágr vydělává hokejem sto tisíc korun za každou hodinu, kterou věnuje hokeji. Devětatřicetiletá prodavačka Blanka z malé samoobsluhy v Nové Pace se za stejnou dobu práce musí spokojit s 39 korunami. Je to dvaapůltisíckrát méně.

MÁM MÁLO. CHCI MÁLO

Když však paní Blanka mohla říci, jaký plat by si představovala, aby byla spokojena, nepomyslela na statisíce, dokonce ani na desetitisíce. "Dnes mám na výplatní pásce 6250 korun čistého měsíčně. Kdyby to bylo alespoň o tisíc korun víc, myslím, že by to bylo fér," říká devětatřicetiletá žena se třemi dětmi.

Ve své skromnosti přitom není žádnou výjimkou. Její kolegyně z pražského supermarketu Albert to vidí podobně. "Když jsem nastupovala, slibovali mi sedm tisíc. Jenže ve skutečnosti beru tak šest a půl. Kdybych měla říci, jaký plat si přeju, tak je to takový, jaký slibovali. To by mi stačilo," popisuje představu spravedlivého platu dvaačtyřicetiletá Anna.

S výší vzdělání a platu však představy lidí o ideální mzdě rostou. "Chtěl bych dvacet tisíc měsíčně. To si, myslím, zasloužím," říká vysokoškolák Marek, který pracuje jako správce sítě. Dnes vydělává patnáct tisíc korun hrubého, což po zdanění znamená 65 korun za každou hodinu práce.

Pokud by pracoval v Praze, a ne v okresním městě na Moravě, mohl by se jeho sen klidně splnit.

Podle statistik jsou platy v hlavním městě skoro o dvě třetiny vyšší než v Uherském Hradišti.

"Správce sítě si u nás vydělá 25 tisíc korun hrubého měsíčně, to je asi 18 tisíc čistého. Na tohle místo se ale hlásí jen středoškoláci.

Ti, kteří mají vysokou školu, by za tenhle plat nepracovali, chtějí mnohem víc," hovoří o svých zaměstnancích jeden z šéfů pražské softwarové firmy.

Na druhou stranu učitel, zdravotní sestra či doktor by si přestěhováním do Prahy asi moc nepomohli. Jejich plat určuje stát a řídí se přísnými pravidly.

Podobné je to i s prodavačkami či bankovními úředníky. Jejich zaměstnavatelem bývá často velká firma s pobočkami po celé republice, která platí všude stejně.

Například úřednice za přepážkou v České spořitelně dostane zaplaceno 65 až 70 korun za hodinu práce, ať sedí v pobočce v Praze, nebo v Přerově.

ČÍM SE ŘÍDÍ VÝŠE MZDY?

Sociologové se shodují, že daleko víc než s dřinou a množstvím spálených kalorií souvisí plat s úspěšností firmy, pro kterou kdo pracuje, či se vzděláním a zkušenostmi, kterých dosáhl.

Dělník v továrně dokáže za hodinu opracovat 20 velkých plechů, automechanik vymění přední sklo na vozidle, kopáč vykope dva metry výkopu. Přitom si ani jeden z nich za to nevydělá více než 70 korun. Na druhou stranu ředitel či správce sítě mohou celou hodinu sedět na jediném místě u počítače a jejich plat mezitím stoupne o sto i pět set korun.

"Extrémně vysoké platy souvisí i s výjimečností. Sportovci, manažeři či umělci mají na svou práci vlastně monopol," vysvětluje Ivo Baštýř z Výzkumného ústavu práce. A pro letošek je prostě nejvyjímečnější Charles Wang.