„Byla polovina osmdesátých let a já snil velký sen. Chtěl jsem uspořádat velký festival, na který by přišlo víc než milion lidí,“ začíná vyprávět svůj příběh Roberto Medina, pohodlně usazený na červené pohovce v luxusním monackém hotelu Hermitage.
Jeho rodná Brazílie se vzpamatovávala z dvě dekády trvající vojenské diktatury a Medina chtěl nějak světu ukázat novou tvář země. A zároveň dát něco nového mladým, kteří se tehdy mohli vůbec poprvé svobodně nadechnout.
Na největší hudební akce v zemi přitom tehdy chodily nejvýš desítky tisíc lidí. Medina si tedy vzal tužku a začal počítat. „Všechny náklady vycházely třikrát dráž než v Americe. Neměli jsme bedny, světla, pódium, neměli jsme nic. Ale na druhou stranu jsme museli nasadit třikrát nižší cenu lístků než v USA,“ vzpomíná.
Podnikatel roku |
Brazilec, který už tehdy vlastnil komunikační a reklamní agenturu, proto přišel s modelem, který se od ostatních odlišuje. Zatímco velké americké i další festivaly (například kalifornská Coachella) vydělávají především na vstupném, Medinův Rock in Rio živili – a dosud živí – hlavně sponzoři a příjmy z reklam. I když měl Medina slíbené peníze od sponzorů, ještě neměl vyhráno.
„Odjel jsem do Ameriky, abych domluvil kapely. Ale netušil jsem, že obraz Brazílie je tak špatný – všichni říkali, tam neplatí faktury, kradou nástroje. Nikdo si se mnou nechtěl plácnout,“ říká šestašedesátiletý podnikatel.
Zoufalý Medina si tehdy vzpomněl na Franka Sinatru. Legendární zpěvák o něco dříve zpíval v jedné z jeho reklam, Medina se navíc podílel na Sinatrově vystoupení na stadionu Maracana. „Zavolal jsem a svěřil se mu, že mi ve Státech nikdo nevěří. Frank jen zvedl telefon a pomohl mi uspořádat velkou tiskovou konferenci. Druhý den psaly velké deníky o připravovaném festivalu v Riu a kapely se samy ozvaly,“ vzpomíná.
První desetidenní festival nakonec proběhl v Riu v lednu 1985. Na vystoupení věhlasných kapel jako Iron Maiden, Yes či AC/DC se přišlo podívat 1,4 milionu lidí. Na pódiu bouřil i Freddie Mercury a jeho Queen. „To je moje nejoblíbenější rocková kapela,“ říká Medina. Sám hraje na piano, ale prý mu to moc nejde.
Festival, který patří k největším na světě, se rychle rozšířil i za hranice. Pod názvem Rock in Rio proběhlo dosud šest velkých akcí v Lisabonu a tři v Madridu. A loni se festival konal i v Las Vegas. Zatímco z festivalu už se dávno stala globální značka, Medina teď rozjíždí velkou kampaň na opětovné zalesňování deštných pralesů v Amazonii, jejíž tváří je španělský tenor Plácido Domingo.
A co jeho rodná Brazílie, kterou nyní sužuje politická a ekonomická krize? „Nebojím se o festival, díky levným vstupenkám máme šestkrát větší poptávku, než vůbec můžeme uspokojit. Ale korupce v tak velkém objemu tu nikdy nebyla, prožrala celou politickou scénu. Nikdy jsme nezažívali tak špatné časy,“ říká Medina.
Už teď se ale – po vyslovení nedůvěry prezidentce Rousseffové – prý Brazilcům dýchá o něco lépe. A srpnová olympiáda v Riu podle něj proběhne bez výraznějších obtíží. „Na rozdíl od fotbalového šampionátu, kde byla spousta stadionů asi opravdu postavena zbytečně. V Riu máme štěstí na vládu, z nynější výstavby budeme těžit ještě desítky let,“ uzavírá Medina.
