Jedinou kulturní památkou v bývalé Poldovce jsou věže vápenných pecí...

Jedinou kulturní památkou v bývalé Poldovce jsou věže vápenných pecí Vojtěšských hutí z poloviny 19. století. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Poldovku zase straší bankrot, záchrana podniku vázne

  • 40
Chlouba českého hutnictví zastavila výrobu, dluží lidem na mzdách. Ani ne týden vydržela ocelářům z huti Poldi, s. r. o., naděje, že jejich zaměstnavatel přežije klinickou smrt. Minulý pátek se fabrika rozjela po tříměsíční odstávce způsobené nedostatkem peněz na materiál. V pátek lidé čekali opožděné listopadové mzdy.

Jenže místo výplaty se ocelárny a kovárny Poldi znovu zastavily. Mzdy prý lidé dostanou 31. ledna. O výplatě za prosinec se raději nemluví. I těch pár dní fabrika jela sotva na desetinu kapacity. „Kdyby měla dostatek lidí a pracovala na čtyřsměnný provoz, dokázala by ještě vyrobit tři tisíce tun oceli ročně,“ říká personální šéf Poldi Antonín Čimera.

To je ale jen sen. Někdejší chlouba českého hutnictví pokračuje v agonii. Od loňska je Poldi v úpadku, z nějž se pokouší vybřednout reorganizací. Záchrana je čím dál méně pravděpodobná.

„Reorganizace vyžaduje zachování provozu,“ říká insolvenční správce Poldi Michal Žižlavský. Dodává, že odstávka ještě nemusí znamenat konec provozu ve smyslu insolvenčního zákona. Ale zhodnotit šance Poldovky a vyloučit bankrot se zdráhá: „Víc nemůžeme komentovat.“

Zoufalý pokus

Poldovka se v potížích potácí sedm let. Mzdy se začaly opožďovat poté, co firmu roku 2009 prodal německý Schölz současnému majiteli, kyperské firmě Rucarto Limited. Občas se tu i stávkovalo. Situace se zhoršovala, až loni přiznala firma úpadek a navrhla reorganizaci. V září soud schválil reorganizační plán.

Ten stojí na předpokladu, že víc než stovka věřitelů, jimž Poldi dluží skoro půl miliardy korun, své nároky odepíše, dostanou jen tři procenta dluhu. Víc má mít jen jediný zajištěný věřitel, firma Fer Leasing.

Peníze na dluhy i provoz má zajistit firma Poldi Toll. Je majetkově neprůhledná stejně jako kyperský vlastník Rucarto. V Kladně se traduje, že za Rucartem stejně jako za Poldi Toll i Fer Leasingem stojí stejní ruští vlastníci. Dokázat to nelze.

Reorganizace má Poldi nejen oddlužit, ale hlavně udržet v rukou současných majitelů. Ty sice nelze dohledat, určité signály však mluví o napojení na Gazprombanku, dceru plynárenského molochu Gazprom.

Podle jednoho z bývalých manažerů Poldi stál za Rucarto Limited přinejmenším loni Rus Andrej Alexandrovič Zokin, viceprezident Gazprombanky. „O všech důležitých záležitostech Poldi se jednalo s ním,“ tvrdí zdroj, obeznámený s byznysem Rusů v Česku.

Stehlíkovo dědictví

Dnešní Poldi je jedním z následovníků a někdejším srdcem socialistického podniku SONP Kladno. Kolos zaměstnávající přes 22 tisíc lidí se počátkem 90. let rozdělil na 15 dceřiných firem, jež stát rozprodával.

Nejcennější hutní část koupila rožmitálská firma Bohemia Art architekta Vladimíra Stehlíka. S ocelí neměl zkušenosti, přesto mu stát fabriku se sedmi tisíci zaměstnanci svěřil. Stehlíkovi k tomu stačilo převzít ani ne třetinu poldováckých akcií.

„Stehlíkovi se Poldi vymkla z rukou. Nabral pro výrobu úvěry přes 4,5 miliardy korun. Pak provoz vždy s velkou pompou spustil a za pár týdnů jsme stáli,“ vzpomíná bývalý předseda odborů Poldi Stanislav Tomášek.

Firma pod Stehlíkem za tři roky udělala dluh přes osm miliard korun a její majetek se rychle rozplýval. V roce 1998 šla do konkurzu.

Přesto se ještě dnes v Kladně najdou lidé, kteří na pompézního architekta, který lidem rozdával snídaně, vzpomínají v dobrém. Na plotech starých provozů dodnes visí hesla: „Stehlíku, vrať se!“

Velkou sochorovou válcovnu v Kladně-Dříni později koupily od konkurzního správce Třinecké železárny. Tato část Poldi úspěšně podniká, zaměstnává 730 lidí, letos připravuje robotizaci provozů.

Menší ocelárnu pro výrobu ušlechtilých ocelí a kovárny v konkurzu po Stehlíkovi získala Z-Group Zdeňka Zemka. Podle dalšího z odborářů, Richarda Mosra, i pak problémy pokračovaly. „Byly časy, kdy Poldovka stála a nás vozili na práci do Zemkových železáren v Hrádku, vázly mzdy, na měsíc nás propustili a pak přijali a zase se to trochu rozjelo,“ vypráví.

Na konci roku 1999 prodal Zemek Poldi německé šrotařské společnosti Schölz. „Dvě třetiny Poldovky Němci sešrotovali, celé vlaky šrotu odvezli do Německa. Museli hodně vydělat,“ soudí Tomášek. Schölz zkoušel ocelárnu provozovat, ale moc mu to nešlo. „Některé jejich technologie byly i o padesát let zpět,“ říká Tomášek.

Pak přišlo záhadné Rucarto.

Část Poldi žije

V areálu někdejší SONP dnes fungují kromě hutí i další firmy. Strojírny Poldi, kontrolované brněnským investorem Igorem Faitem, vyvážejí klikové hřídele a válce do více než dvou desítek zemí, zaměstnávají 300 lidí a investují.

Výrobu chirurgické oceli Poldi v Kladně převzala rodinná firma Beznoska, s. r. o. Daří se jí, ale ocel dávno nebere v poldovských hutích, ale v zahraničí.

V areálu také vyrábí měřicí zařízení firma Termosondy Poldi, sídlí tu inženýrská První železářská společnost Kladno, elektrárna, učňovské středisko a desítky menších firem a dílen. Řada budov zeje prázdnotou a chátrá. Před časem v opuštěné středojemné válcovně zloději kovů podřízli nosný pilíř a jeden zemřel pod zhroucenou konstrukcí.

Dřív bývaly hutě srdeční záležitostí Kladna. „Kdysi se tu vyráběla ocel, na kterou svět koukal s otevřenou pusou. Jezdily sem návštěvy až z Japonska, Poldovka byla neskutečná studnice moudrosti,“ vzpomíná na předrevoluční éru dlouholetý Poldovák Richard Mosr.

Ještě za Stehlíka nedali Kladeňáci na fabriku, kterou založil roku 1889 průmyslník Karl Wittgenstein a dal jí jméno po své ženě, dopustit. Dnes se vztah vytrácí. Ale i tak v hloubi duše pořád doufají, že jejich chlouba jednou zase vstane z popela.

,