Dálnice mezi Berlínem a Mnichovem na snímku z června 1939.

Dálnice mezi Berlínem a Mnichovem na snímku z června 1939. | foto: Bundesarchiv

Dálnice jako novodobé pyramidy. Už od začátku jsou magnetem státníků

  • 52
Státníci byli už od počátku fascinováni výstavbou dálnic a vymýšlením velkolepých dálničních projektů. Hitler jimi chtěl snížit nezaměstnanost. Nepovedlo se mu to. Tito chtěl dálnicí zpečetit rezistenci vůči Stalinově diktatuře. Nikdy ji však nedostavěl. A Mečiar otevíral dálnici za účasti světových hvězd, ale volby nevyhrál.

Pojednání ve slovenském deníku Pravda přirovnává dálnice k novodobým pyramidám. Dálnice se ve svých počátcích stavěly z jiných důvodů než dnes - měly být cestou z města do přírody - ale politici se kolem nich točili se stejnou vervou.

První dálnice na světě vznikla za Benita Mussoliniho v Itálii. Inspirovala USA i Hitlera, přestože nacisté nejdříve proti výstavbě dálnic bojovali. „Budou sloužit jen pro horních deset tisíc,“ zněl jejich argument. Později ale změnili názor. Dálnice byly totiž výborným nástrojem propagandy. Hitler vzal za svůj původní plán výstavby dálničního systému Reichsautobahn.

„Byl to projekt Hitlerovy posedlosti automobilem jako dopravním prostředkem zosobňujícím modernost a jeho potenciálem pro propagandu,“ uvádí Thomas Zeller v knize Terén německých dálnic.

První německá dálnice vznikla ještě před nástupem Hitlera k moci. Za úsekem z Kolína do Bonnu, který vznikal v letech 1929 až 1932, stál někdejší kancléř Konrad Adenauer. Do roku 1941 mělo Německo 3 818 kilometrů dálnic, dnes jich má téměř 13 tisíc.

Po druhé světové válce se dálnice přestaly vnímat pouze jako cesty za rekreací, ale jako strategické dopravní tepny pro obyvatele i armádu. V západním i východním bloku včetně Československa se určité části dálnic stavěly tak, aby mohly v případě konfliktu sloužit jako přistávací plochy pro letadla. Podobný význam měly dálnice v USA 60. let. Dwight Eisenhower se tím postaral o masovou výstavbu dálnic, píše deník Pravda.

Dálnice přitahovaly Tita i Mečiara

Dálnice fascinovaly i jiné poválečné politiky. Kromě jiných také vůdce komunistické Jugoslávie Josipa Broze Tita. Ten se v padesátých letech 20. století rozkmotřil se sovětským diktátorem Stalinem poté, co Jugoslávie chtěla větší nezávislost v zahraniční politice navzdory přání Moskvy. Tento rozchod chtěl Tito zpečetit velkolepou stavbou dálnice s názvem „Dálnice bratrství a jednoty“, která by se táhla Chorvatskem, Srbskem, Makedonií až k hranicím Řecka. Jugoslávce ale dálnice frustrovala. Dostavba se neustále odkládala, některé úseky se nikdy nedokončily.

Také v Československu se rodily megalomanské dálniční plány. Slovenští inženýři naprojektovali před začátkem druhé světové války dálnici, která by spojila Čechy, Moravu, Slovensko a vedla až na Podkarpatskou Rus. Plánu se nakonec chopil podnikatel Antonín Baťa, jenomže přišla válka a všechny snahy přerušila. Podobná dálnice nestojí dodnes, přestože nápady nezapadly. Několik generací si už zvyklo na neustálé odkládání termínu dokončení.

Svůj mediální obraz si díky dálnicím pokouší vylepšit i politici moderní doby.  Vladimír Mečiar v roce 1998, krátce před parlamentními volbami, pozval na slavnostní otevírání dálnic světové hvězdy - modelku Claudii Schifferovou nebo herce Gérarda Depardieua. A to přesto, že některé úseky ještě nebyly dokončeny. V ceremoniálu s otevíráním dálnic pokračoval i Mikuláš Dzurinda nebo současný premiér Robert Fico.

Německá supermodelka Claudia Schifferová a slovenský premiér Vladimír Mečiar při otevření nového úseku dálnice D1 z Nového Města na Váhom do Chocholné. (10. září 1998)

Zatímco Hitler s Mussolinim museli při prosazování výstavby dálnic lid přesvědčovat o tom, že je dálnice přiblíží k přírodě a je to velkolepé dílo, dnešní politici nic takového dělat nemusejí. Dnes dálnice nejsou novodobou pyramidou, pro politiky jsou zajímavé, protože se v nich točí obrovské peníze.