Marianna Rusyn přišla v roce 1995 do České republiky, aby si vydělala a vrátila...

Marianna Rusyn přišla v roce 1995 do České republiky, aby si vydělala a vrátila se domů. Nakonec se rozhodla, že její nový domov bude v Česku. | foto: Filip Horáček, iDNES.cz

V Česku pracuji 22 let, na úřadě práce jsem nikdy nebyla, říká Ukrajinka

  • 73
Vydělat a za rok se vrátit domů, na Zakarpatskou Ukrajinu. Takový byl plán osmnáctileté švadleny Marianny Rusyn, když v roce 1995 přijela do Česka za prací. Zůstala. Jako nádenice prošla mnoha továrnami a našla zde nový domov. Neodradily ji mizerné mzdy ani narážky na to, že bere Čechům práci.

Bylo to dost narychlo, vzpomíná dnes čtyřicetiletá Marianna na okamžik, kdy se rozhodla, že opustí domov a vydělá si peníze v cizině. Ve čtvrtek přišla nabídka od zprostředkovatele, v sobotu se odjíždělo.

Žena se ocitla na středočeském venkově, ve výrobní hale firmy Wear, která v obci Suchdol vyráběla textil. „Platili nám 4 tisíce korun, to bylo i na tehdejší poměry hodně málo. Nabrali hodně zakázek, které jsme ale nemohli stihnout, i kdybychom pracovali nonstop,“ vypráví dobrou češtinou. Už když přišla do Česka, jako mnozí další Ukrajinci rozuměla Čechům, co si povídají. Řada z nich sice mluvit neumí, ale rozumí. A to nemusí být zrovna příjemné.

„Rozuměla jsem nadávkám. Byla jsem mladá a bylo mi to líto. Přišli jste nám brát práci, slyšela jsem. Pak už se člověk obrnil. Říkala jsem: proč si teda práci neděláte sami a musíte brát cizince? Pak dali pokoj,“ vzpomíná.

Chtěla přidat. Narazila

Po dvou letech odešla do zahradnictví Starkl, kde vydržela deset let. Naučila se zahradnickým pracím, roubování i očkování stromků. Pracovali i ve velkém mrazu. Otevřít pusu si moc nemohla, vízum se prodlužovalo vždy na rok a na cizinecké policii žádal vždy zaměstnavatel, který drží všechny karty v ruce.

Vláda vyslyšela volání firem, urychlí zaměstnávání Ukrajinců v Česku

Situace se v tomto ohledu zlepšila až po přelomu tisíciletí. Marianna měla štěstí. Když poprvé žádala o trvalý pobyt, neuspěla. Avšak kvůli plnění kvót Evropské unie o přijímání cizinců přece jen pobyt napodruhé získala.

Další práci už si proto byla schopna sehnat sama, bez asistence zprostředkovatelů, často vedených jen touhou co nejvíce vydělat na umístění nekvalifikovaných cizinců. Na další pracovní zastávce, v kutnohorské montovně elektroniky Foxconn, vydržela šest let. Nevzpomíná na ni zrovna s láskou.

„Pracovali jsme dvanáctky i o víkendech, často přesčasy. Nevěděli jsme, jestli je den nebo noc,“ popsala. „K lidem se tam moc dobře nechovali,“ dodala. Navíc ti, co přišli z ulice, prý dostali nástupní mzdu 15 tisíc korun, ale dlouholetí pracovníci jako ona brali 12 až 13 tisíc a bez šance na zlepšení.

Sama požádala o zvýšení mzdy, ale nikdo ji neslyšel. „Snažili se toho vyrobit co nejvíc, námitky neslyšeli a odbory nefungovaly,“ shrnula svou zkušenost. Odešla proto hledat štěstí do kutnohorského Kauflandu, kde byl její úkol jednoduchý: doplňovat zboží do regálů. Namísto dvanáctek ji čekaly jen osmihodinové směny.

S trvalým pobytem si v různých zaměstnáních polepšila i finančně. Přesto tvrdí, že v přepočtu na koruny by za stejnou manuální práci na Ukrajině dostala maximálně 7 tisíc korun. Výhodu to má i ryze byrokratickou. „Když máte vízum, nikdo se vámi zabývat nechce. Mám kartičku zdravotní pojišťovny. Pro zaměstnavatele to je jednodušší, nemusí tolik věcí vyřizovat,“ vysvětluje žena, která absolvovala i autoškolu, přestože jí ostatní říkali, že to nepůjde.

Jsem živel, do kanceláře nemůžu

S razítkem od úřadů by mohla žádat o podporu v nezaměstnanosti. Měla však svou hrdost. „Pro podporu jsem tam za 22 let ani jednou nešla,“ říká Ukrajinka. Až teprve nedávno tam vkročila, aby si vyřídila mateřskou a rodičovský příspěvek po narození své dcery. Peníze od státu jí tentokrát přišly vhod kvůli nákladné agendě spojené s narozením dítěte. Jen za překlad rodného listu z češtiny do Ukrajinštiny a zapsání potomka do pasu zaplatila osm tisíc korun.

Přes všechny negativní zkušenosti dnes Marianna vypadá vyrovnaně a šťastně. Zpočátku bydlela na špinavých ubytovnách, teď žije s přítelem v malém, ale příjemném bytě v Kutné Hoře. Oba pracují v místní „tabákovce“ Phillip Morris. Několikrát týdně, když přijde druh domů, matka odchází na noční směnu.

„V kanceláři bych pracovat nemohla. Ne že bych to nezvládla, ve Foxconnu jsme také pracovali s počítačem, ale nevydržím na jednom místě. Jsem živel,“ usmála se.