Příchuť po korku? Důvod k otevření nové lahve

Každému se to už určitě přihodilo. Otevřete lahev vína a místo příjemného moku naléváte do skleniček víno, které vám není tak moc po chuti. Některé víno prostě jen nesplní očekávání, ale jiné je skutečně vadné nebo nemocné.

Nedostatky vína se totiž projevují vadami nebo nemocemi. Je v tom rozdíl. Zatímco onemocnění vína je vždy vyvoláno mikroorganismy, vady jsou nežádoucí změny, které vznikají neodborným zacházením s vínem při vlastní výrobě nebo skladování. Mohou být způsobeny i vadnou surovinou. Nejběžnější vadou je příchuť po korku. Hlavní viník se jmenuje trichloranisol, látka, která vzniká v pletivu korku ošetřeného chlorem, rozpouští se ve víně a způsobuje nepříjemnou, jakoby plesnivou příchuť. Víno má zatuchlý zápach a je nepitelné. V restauraci i na degustacích je takové víno důvodem k otevření další lahve.

Problém je, že laik nemusí vždy korkovou vadu poznat. "Musí to mít v nose a především na jazyku," říká slovenský enolog Fedor Malík. Proto také často dochází ke sporu mezi zákazníkem a číšníkem. Přičichnout po otevření lahve k zátce není tedy snobské gesto, ale důležitý úkon, kterým by měl číšník zjistit, zda je víno zdravé.

"Sirka" a síra

Jediná obrana proti nepříjemné příchuti po korku je používat kvalitní zátky.

Nepříjemnou vadou je i příchuť sirovodíku, lidově "sirka". Když je víno delší dobu v kontaktu s některými kvasinkami, vznikají sirné sloučeniny, které se projevují zápachem po zkažených vejcích. Není to totéž co příchuť po kyselině sírové, kterou víno získává nadměrným sířením. Hlavně bílá vína, zejména polosladká a sladká, se ošetřují oxidem siřičitým, který působí jako stabilizátor. Projevuje se tvrdou a drsnou chutí a druhý den bolestí hlavy. Ve velkém množství může působit jako alergen, není vhodný pro astmatiky, proto je jeho obsah regulován.

Když víno zvětrá

Další vadou je oxidace. Zná ji každý, kdo nechal někdy bílé víno stát delší dobu v otevřené lahvi. Vzdušný kyslík zaútočí na víno a způsobí nepříznivé změny, víno zvětrá. Změní se barva (přechází do žlutějších, až jantarových tónů), vůně (potlačí se svěžest, ovocnost, nastoupí octový zápach) i chuť (původní chuť se rozpadne, zhrubne). Špatné je ale, když zoxidované je víno v čerstvě otevřené lahvi. Červené víno je vůči oxidaci odolnější než bílé. Častou vadou bílých vín je také hnědnutí. Náchylnější k této vadě, která se projevuje zabarvením dohněda, jsou vína z přezrálých a nahnilých hroznů, ale i některé odrůdy révy vinné. Může být způsobeno i nedostatečným sířením. Ze starých zanedbaných a plesnivých sudů se může do vína přenést příchuť po plísni nebo takzvaná sudovina, z nových dřevěných sudů zase může zejména bílé víno získat nepříjemnou příchuť po dřevě. Víno bývá také někdy zakalené. Neškodný je zákal, který se někdy objeví v poslední sklenici z lahve červeného. Jsou to krystalky vinného kamene. Další zákaly, například kovový, který se projevuje postupným černáním vína při styku se vzduchem, nebo bílkovinný vznikající ve vínech bohatých na bílkoviny, které se projevují opalescencí, už vadami jsou.