Proč jsou dnešní potraviny horší než dřív

Výrobci chtějí vydělat, proto používají nekvalitní suroviny. Tak většinou odpovídali čtenáři na otázku po příčinách všech změn k horšímu. Dřív byly přísnější normy, dnes si každý může vyrábět, co chce, dodávali někteří.

Je známá věc, že české předpisy pro potraviny patřily k těm nejpřísnějším. "S hrdostí jsem si jednou v indických Times of India přečetla, že Polsko a bývalé Československo byly údajně jediné dvě země na světě, kde se do potravinářských výrobků nepřidávaly konzervanty a barviva," píše Alice Mahadíková z Prahy, která žila mnoho let v Indii. "Znala jsem Němce, kteří si k nám jezdili pročistit zažívací ústrojí od chemikálií, které jim do jejich relativně chutných a na pohled atraktivních jídel přidávali."

Zákon o potravinách v roce 1997 zrušil bývalé státní normy, které jednoznačně předepisovaly, jak který výrobek vyrábět. "A nahradil je vyhláškami, které určují jen rámcová pravidla pro jednotlivé potravinové komodity," říká Ludmila Hopianová, soudní znalkyně v oboru potravinářství, která pracuje pětadvacet let v oboru. co se nesmí. "Je v nich jen velmi málo parametrů, mantinely jsou hodně široké."

Káva - příklad za všechny

Některé otazníky české legislativy

káva

Proč se nemusí u kávy uvádět podíl arabiky a robusty a země původu?

džus

Proč se může 100% šťávou nazývat také šťáva z druhého lisování?

ryby

Proč se nemusí uvádět, z jakých vod pocházejí? Zda jsou chované, nebo ulovené?

uzeniny

Proč se stejně jako u šunky nerozlišují jakostní kategorie výrobků? Proč se nemusí značit používání separátů?

oleje

Proč se nemusí uvádět druh rostliny?

jogurty

Proč se jogurty zahuštěné želatinou či škroby mohou nazývat stejně jako ty bez nich?

džem

Proč je předepsáno, že má obsahovat kousky ovoce, ale není řečeno, jakou mají mít minimální velikost?

Dřívější normy dělily kávu na a, b, c a d. Zákazníci věděli alespoň rámcově, že áčko je nejlepší a déčko nejhorší. Podle čeho se však mají orientovat dnes? Naše legislativa toho od výrobců moc nepožaduje. Nemusí označovat ani původ kávy, ani její druh. Kdo si kupuje kávu v zahraničí, najde na obale "100 % arabica" nebo procentuální zastoupení obou druhů kvalitnější a dražší arabiky a levnější robusty. U nás stojí na všech balíčcích jen "pražená zrnková káva". Není divu, že Vladimíru Horáčkovi, který žije střídavě ve Vídni a v Praze, chutná káva stejné (renomované) značky zakoupená ve Vídni víc než ta, kterou si kupuje v tuzemských obchodech.

Velkým obloukem zpět

Proč jsou legislativci k výrobcům tak benevolentní? Není žádným tajemstvím, že mnohé paragrafy, které by pravidla zpřísnily, ačkoliv byly navrženy, se nakonec do vyhlášek nedostanou. Proslýchá se, že tlakům výrobců nedokáže čelit ani ministr. Alespoň ten minulý. "Zdá se mi, že zapracovala lobby, která neví, co s mléčným tukem," komentoval Jiří Ruprich ze Státního zdravotního ústavu spornou vyhlášku, kterou prosadil ministr Fencl. Nařizovala uvádět na obal odstředěného mléka, že neobsahuje vitaminy rozpustné v tucích. Příkladů "zlobbovaných" předpisů by se našlo víc. Od ledna letošního roku se zpřísnila pravidla pro značení. Když má výrobek v názvu třeba "s česnekem", musí být ve složení také uvedeno, kolik toho česneku v něm je. Platí to pro všechny výrobce. Jen pro mlékaře ne, ti mají do konce roku výjimku.

Jisté je, že výrobci mají při tvorbě předpisů větší slovo než spotřebitelé. Spotřebitelské svazy nemají odborníky, kteří by byli schopni hájit zájmy spotřebitelů před argumenty podnikatelů. Stejně tak je jisté, že pravidla pro podnikání v potravinářství opět pozvolna "přitvrzují". První vlaštovkou, která by měla vrátit masné výrobky tam, kde byly, je rozdělení šunky na čtyři jakostní kategorie. Zákazník by si měl v obchodě vybírat mezi šunkou nejvyšší jakosti, výběrovou, standardní a konzumní. To, že předpis zatím dodržuje jen málokdo, už je jiná kapitola.

Příliš volné paragrafy

Říká se, že viníkem neutěšeného stavu potravin na našem trhu jsou obchodní řetězce. Tím, že diktují výrobcům, co, jak a za kolik mají vyrábět. A ti poslouchají jako hodinky, nic jiného jim ostatně nezbývá. Aby vyhověli diktátu "delší trvanlivost, nižší cena a rychlejší výroba", museli do šuplíku založit staré poctivé receptury svých předchůdců a poohlédnout se po jiných receptech. Po těch, které umí párek vyrobit i bez masa, z kila kýty udělat dvě kila šunky a jahodovou marmeládu umíchat z jablek. Problém není v tom, že jim legislativa umožní takové produkty vyrábět, ale že jim dovolí vydávat je za něco jiného. Člověk pak z obalů získá dojem, přiživený reklamou, že jsou jen ze samých přírodních surovin. Farmář honí čuníka po dvoře, jako kdyby pašíkovy šunky měly skončit v chipsech, na krabičce sýra je obrázek nádherné kýty a velký název "se šunkou". V obou případech je tou šunkou jen umělé šunkové aroma. Zušili jsme státní normy, které hlídaly kvalitu. Stát se musí postarat o zdravotní nezávadnost, ostatní vyřeší trh, říkali legislativci v době, kdy vznikal zákon o potravinách. Nařizuje jen to, co se nesmí, aby lidé nedošli újmy na zdraví. Zákazník se sám rozhodne, co chce, a co ne. Nic proti tomu. S čím však souhlasit nemohu, že lajdácky připravené předpisy dávají prostor ke klamání zákazníků. Výrobci budou dělat vždy jen to, co jim dovolí legislativa, a ještě spíš, co jim nezakáže. Když jim předpisy dovolí dávat do párků rozemleté kůže a kosti, budou to dělat, když jim nikdo nezakáže bílou mouku obarvit na tmavo, budou to dělat. Aby získali přesně ty levné produkty, které chtějí hypermarkety.

Hana Večerková